Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Bertuškové, zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 9 As 81/2023-51, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2023, č. j. 43 A 40/2020-118, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a 2) Davida Bláhy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků, neboť porušily její ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník řízení (dále jen "soused") jsou sousedé v obci O. Již 10 let vedou spor o to, zda stěžovatelka postavila rodinný dům po právu. V roce 2013 si stěžovatelka zažádala o stavební povolení. Obecní úřad M. jako stavební úřad jí toto povolení udělil, soused však toto rozhodnutí napadl. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání vyhověl, neboť stavební úřad nejednal se sousedem jako s účastníkem správního řízení. Proto stavební povolení zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Stavební úřad řízení o stavební povolení zastavil pro bezpředmětnost [§ 66 odst. 1 písm. g) správního řádu] a zahájil řízení o odstranění stavby [§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)].
3. Stěžovatelka si zažádala o dodatečné stavební povolení (§ 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona), které jí stavební úřad udělil. Soused podal odvolání, které krajský úřad zamítl. Poté se obrátil na Krajský soud v Praze, který jeho žalobě vyhověl, neboť rozhodnutí krajského úřadu bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský úřad poté odvolání opětovně zamítl. Soused znovu podal žalobu, které opět krajský soud vyhověl, dodatečné stavební povolení zrušil a věc nyní napadeným rozsudkem vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka proti rozsudku podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Správní soudy shodně uzavřely, že rozhodnutí krajského úřadu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a stále tu existují pochybnosti o skutkovém stavu. Krajský úřad nedostatečně zjistil skutkový stav a pochybil při hodnocení míry zastavěnosti. Územní plán jasně uvádí, že je třeba zahrnout nejen plochy pod rodinným domem, ale také plochy zpevněné (dlážděné chodníky, parkovací místo, příjezdová cesta a bazén).
Do výpočtu se zahrnují jen ty pozemky, které spolu funkčně souvisí, správní orgány však do něj nezahrnuly zpevněné plochy, které stěžovatelka účelově zakryla folií a naházela na ně drobnou zeleň. Nevyloučily ani funkčně nesouvisející pozemek, který si stěžovatelka účelově koupila, aby splnila podmínku zastavěnosti. Nevysvětlily ani, proč na rozdíl od jejich předchozího závěru je sporná stavba historickou stavbou, nikoli stavbou novou.
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti vznáší několik argumentů. Správní soudy jí odepřely ochranu dobré víry v nabytá práva. Spoléhala totiž, že stavební povolení z roku 2014 jí umožnilo, aby stavbu provedla. Nemůže za to, že správní orgány opakovaně vydávaly nezákonná rozhodnutí. Přesto tvrdí, že sporné dodatečné stavební povolení je bezvadné. I kdyby tomu tak nebylo, převáží ochrana její dobré víry v nabytá práva. Správní orgány podle ní správně vyhodnotily míru zastavěnosti. Sporná stavba je navzdory rozdílům a odstranění původních částí stále stavbou historickou. Jediné řešení, které je přiměřené a dostatečně chrání její základní práva, je dodatečné povolení stavby. Neudělení dodatečného stavebního povolení a navazující odstranění stavby porušuje její právo vlastnit majetek. Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť nerespektoval pravidlo vázanosti přezkumu kasačními námitkami.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 téhož zákona). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [srov. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu].
7. Princip dobré víry včetně ochrany nabytých práv je nedílnou součástí demokratického právního státu [nález ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01
(N 117/31 SbNU 57)]. Není žádoucí, aby orgán veřejné moci svým chybným postupem dobrou víru ve správnost aktu nejprve vyvolal a následně tuto důvěru porušil, navíc k tíži jednotlivce [nález ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 163/02
(N 169/35 SbNU 289)]. Důvěra v akty veřejné moci a z nich nabytá práva však může být oslabena tam, kde neexistuje dobrá víra v jejich správnost či zákonnost. Argumentační břemeno ovšem leží na orgánech veřejné moci [nálezy ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 17/16
(N 147/90 SbNU 411), bod 16, a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2086/17
(N 199/91 SbNU 469), bod 36].
8. Správní soudy tento požadavek splnily (srov. body 23 až 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Vysvětlily, že se stěžovatelka vlastní vinou dostala do situace, kdy musí dodatečně žádat o povolení stavby. Stěžovatelka provedla stavbu v rozporu se stavebním povolením, neboť původní historickou stavbu odstranila a postavila novou, podstatně odlišnou stavbu. Ač tedy stavební povolení nabylo právní moci, stěžovatelka na něj nemohla dále spoléhat, neboť povolení opravňovalo pouze ke stavebním úpravám původní stavby, nikoli ke stavbě nové. Stěžovatelka jednala protiprávně, nemohla se proto dovolávat ochrany dobré víry.
9. K argumentaci o porušení vlastnického práva lze stručně uvést, že stěžovatelka opomíjí, že nyní se posuzovalo jen splnění podmínek pro dodatečné povolení stavby. Jakkoli řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby věcně souvisejí, jde o odlišná správní řízení. Každé z nich má odlišný účel a řeší odlišné skutkové a právní otázky [shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018 č. j. 9 As 368/2017-48, bod 18].
10. Závěrem stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázkám, které sama nenamítala, čímž porušil pravidlo vázanosti soudního přezkumu kasačními námitkami (§ 109 odst. 4 soudního řádu správního). Stěžovatelka ale nemá pravdu. Stěžovatelka se v kasační stížnosti vyjádřila k místnímu šetření a míře zastavěnosti (body 41 až 50, resp. body 51 až 54 kasační stížnosti). Na to musel Nejvyšší správní soud reagovat. Není neústavní, pokud předložil vlastní, ucelenou a uspořádanou, ne nutně obsáhlou právní argumentaci, kterou vyvrátil stěžovatelčinu argumentaci [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68].
11. Ústavní soud tak žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu