K restitučnímu titulu podle § 6 odst. 1 písm. j zákona č. 87/1991 Sb. (vyvlastnění bez vyplacení náhrady)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. Č, zemřelé dne 15. 5. 1998, a nyní jejich právních nástupců J.Č., D.S., a M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997, sp.zn. 22 Co 596/96, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D.C., a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků s upuštěním od ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997 sp.zn. 22 Co 596/96, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ, ze dne 18. 3. 1996, sp. zn. 5 C 98/92, se zrušují.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997, sp. zn. 22 Co 596/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 18.3.1996, sp. zn. 5 C 98/92. Tímto rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala [s odvoláním na ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.] určení, že povinná osoba (D. C., a.s.,) je s ní povinna uzavřít dohodu o vydání nemovitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., konkrétně pozemkové parcely č. 2203, zapsané v kn.vložce č. 524 pozemkové knihy pro k.ú.
S. B.. V odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě stěžovatelka uváděla, že tento rozsudek podle jejího názoru odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když odvolací soud se podle ní dostatečně nevypořádal s jejími argumenty, jimiž zpochybňovala rozsudek soudu I. stupně, zejména s těmi, které se týkaly vyplacení náhrady za spornou nemovitost, a stejně tak se obecné soudy podle ní dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi, týkajícími se okolností, za nichž došlo k zastavění části předmětného pozemku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a D. C., a.s., a připojil spis Okresního soudu Praha - východ, sp.zn. 5 C 98/92.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své závěry, obsažené v odůvodnění svého rozsudku, a to jak ve směru k řešení otázky vyplacení ceny za vyvlastněné nemovitosti (když v poměru k této otázce, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze závěru, že přesto, že se v řízení nepodařilo přímými důkazy prokázat, že náhrada za vyvlastněné nemovitosti byla původní vlastnici vyplacena, je třeba z dobové korespondence dovodit, že cena za vyvlastnění nemovitosti původní vlastnici A. S. vyplacena byla), tak ve směru k otázce, zda pozemek sloužil účelu, pro který byl vyvlastněn.
D. C., a.s., jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Z výhrad stěžovatelky vznesených k postupu dosavadních orgánů se Ústavní soud zabýval prioritně těmi, které se týkají náhrady za vyvlastněný pozemek, přitom vycházel ze zjištění učiněných obecnými soudy, konkrétně z toho, že předmětný pozemek č.k. 2203 o výměře 6.007 m2, zapsaný v knihovní vložce č. 524 pozemkové knihy pro k.ú. S. B., byl vyvlastněn rozhodnutím Rady ONV v B. ze dne 1. 8. 1959, sp.zn. 1161/59, a to pro Okresní stavební podnik v B., pro účel stavby výrobny cementového zboží a otevření pískovny, přičemž stavba byla zařazena do plánu investiční výstavby na rok 1959 a následující.
Náhrada za pozemek byla určena částkou 804,95 Kčs, za 1 m2 činila tedy 0,134 Kčs. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Za situace, kdy stěžovatelka v dosavadních řízeních před obecnými soudy nejen tvrdila, že původní vlastnici vyvlastněné nemovitosti nebyla vyplacena žádná náhrada, ale navíc, že nebylo přihlédnuto ani k žádosti o její případné zvýšení, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům je třeba co do postupu v dané restituční věci z hlediska ústavně právních pozic vytknout, že se nevěnovaly otázce výše náhrady za vyvlastnění.
K tomuto závěru vede Ústavní soud skutečnost, že - jak bylo uvedeno již výše - byla v dané věci vyčíslena náhrada ve výši 0,134 Kčs za 1 m2, když pozemek byl vyvlastněn pro stavbu výrobny cementového zboží a otevření pískovny. Ústavní soud je totiž toho názoru, že za stavu, kdy v době vyvlastnění podle tehdejší platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, konkrétně na základě zmocnění obsaženého v § 26 odst. 2 cit. zákona, byla přijata vyhláška Státního úřadu plánovacího č. 228/1951 Ú.l.
I., o určování náhrady za vyvlastnění a za předběžné užívání nemovitostí, na jejíž použití při stanovení výše náhrady v dané věci poukazuje ve svém vyjádření k žalobě stěžovatelky rovněž D. C., a.s. (č.l.31), tento postup obecných soudů lze hodnotit ve směru k tvrzením stěžovatelky jako porušení práva na odpovídající soudní ochranu. Z připojeného spisu nelze totiž dovodit, že by se obecné soudy jakkoli zabývaly otázkou správnosti výše přiznané náhrady - částkou 0,134 Kčs za 1 m2 vyvlastněného pozemku, která měla být původní vlastnici vyplacena ( a o jejíž zvýšení podle obsahu spisu neúspěšně žádala), přitom § 1 odst. 1 vyhl.č. 228/1951 Ú.l.I.
stanovil, že cenu pozemku pro účely výstavby lze určit nejvýše částkami v rozmezí 4 až 10 Kčs, jež smějí být přiznány za nejhodnotnější stavební pozemky, za stavební pozemky méně hodnotné mohly být přiznány částky nižší, nejméně však 2 Kčs za 1 m2.
Aniž by Ústavní soud sám jakkoli hodnotil a uzavíral, jak přesně vysoká měla být podle tehdejší obecně závazné úpravy výše náhrady v daném případě, bylo třeba, podle jeho názoru, ze strany obecných soudů tuto skutečnost zkoumat, neboť pro uznání event. vyloučení restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je podle něj mimo jiné právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Jinými slovy řečeno, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu by neměla být považována jakákoliv vyplacená náhrada, nýbrž jen náhrada taková, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění.
Jestliže tedy obecné soudy dospěly v dosavadních řízeních k závěru, že pozemek byl vyvlastněn pro účely výstavby, a to - jak vyplývá z údajů uvedených v připojeném spise - za částku 0,134 Kčs za 1 m2, a tato je přitom ve srovnání s výše uvedenými částkami, vyplývajícími z cit. vyhlášky, tak bagatelní, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že pokud obecné soudy v dané restituční věci této otázce vůbec pozornost nevěnovaly, neučinily ve vztahu ke stěžovatelce zadost své povinnosti poskytnout jí dostatečnou soudní ochranu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu a z důvodu procesní ekonomie i rozhodnutí soudu I. stupně podle § 82 odst. 3 písm.a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. června 1999