Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Vlachem, nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 2 As 40/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých základních práv, rozvrhl stěžovatel do tří okruhů, neboť je přesvědčen, že a) správní soud nesprávně posoudil stěžovatelem namítané nedostatečné odůvodnění rozhodnutí služebních funkcionářů obou instancí a nepřípustné doplnění odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního služebního funkcionáře v odvolacím řízení, b) důkazy, které byly použity pro rozhodnutí služebních funkcionářů, nebyly opatřeny v řízení ve věcech služebního poměru, ale mimo ně, takže jsou procesně neupotřebitelné, c) služební funkcionáři se nedostatečně zabývali procesní způsobilostí stěžovatele náležitě se v řízení hájit, zejména jeho možným omezením duševní chorobou. Výše uvedené okruhy stěžovatel ve svém návrhu dále hlouběji rozvádí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Dle náhledu Ústavního soudu se s veškerou argumentací stěžovatele v podstatě vypořádal již Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku a Ústavnímu soudu tak nezbývá, než na toto odůvodnění v podrobnostech odkázat. Uvedeným postupem předejde Ústavní soud situaci, kdy by pouze přeformulovával závěry Nejvyššího správního soudu. Jen na okraj stran otázky procesní způsobilosti stěžovatele - vystupovat ve správním řízení - nutno poznamenat, že z napadeného rozhodnutí i předmětné ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v řízení předložil jakýkoli doklad potvrzující jeho tezi o tom, že v době probíhajícího správního řízení nemusel být procesně způsobilý.
Povinnost zkoumat otázku procesní způsobilosti účastníka řízení náleží pochopitelně též správnímu orgánu, z předložených listin je však zřejmé, že tomuto pochybnost o procesní způsobilosti stěžovatele nevznikla a bylo tedy na stěžovateli, aby alespoň ex post prokázal, že v době správního řízení nebyl procesně způsobilý. Toto se však nestalo.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu