Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Solid-Agro, a.s., sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. ledna 2024 č. j. 18 Co 203/2023-132 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. února 2023 č. j. 110 C 16/2021-84, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nikol Zíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že uvedenou částku ve dvou platbách zaslala v omylu na jiný bankovní účet, než kam měla být částka poukázána. Vedlejší účastnice nezpochybnila připsání částky na bankovní účet vedený na její jméno, nicméně namítala, že tento bankovní účet využívala v rozhodné době její matka. Částka zaslaná stěžovatelkou byla určená matce vedlejší účastnice a bankovní účet vedený na jméno vedlejší účastnice byl pouze platebním místem. Vedlejší účastnice proto není pasivně legitimována. Okresní soud v Pardubicích přisvědčil argumentaci vedlejší účastnice a žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že ve zprávách pro příjemce plateb je uvedeno, že jde o "půjčku pro Martinu Zíkovou" (tj. matku vedlejší účastnice) či o "půjčku pro příjemce Zíková". To ve spojení s tvrzeními stěžovatelky prokazuje, že stěžovatelka zaslala peníze matce vedlejší účastnice. Proto měla správně stěžovatelka požadovat vrácení peněz ze zápůjčky po matce vedlejší účastnice, která v dané době účtem disponovala. Případný omyl účetní stěžovatelky nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, která nebyla příjemcem plateb.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se nijak nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Oba obecné soudy nesprávně odmítly provést důkaz výslechem navrženého svědka. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by návrh na tento důkaz vznesla po koncentrační lhůtě neoprávněně, neboť uvedený důkaz měl reagovat na výpovědi provedené u jednání dne 26. 1. 2023. Pokud by obecné soudy důkaz výslechem svědka provedly, zjistily by, že stěžovatelka nebyla povinna vyplácet vedlejší účastnici či její matce jakoukoli finanční částku.
K prokázání této skutečnosti soud stěžovatelku ani nepoučil. Stěžovatelka dále nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem. V řízení nebylo prokázáno, že by uzavřela s matkou vedlejší účastnice smlouvu o zápůjčce. Shodnou vůli stran o uzavření smlouvy obecné soudy vyvodily pouze z označení plateb. Vedlejší účastnice a její matka uvedly, že stěžovatelku ani jejího statutárního zástupce neznají. Pak ale nemohly uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o zápůjčce. Matka vedlejší účastnice uvedla, že platby jí poslal navržený svědek jako dar.
To neodpovídá závěru obecných soudů, že šlo o zápůjčku. Stěžovatelka dále upozorňuje na skutečnost, že matka užíváním bankovního účtu na jméno své dcery obcházela exekuční řád. Vedlejší účastnice tento protiprávní stav vyvolala a nemůže z něj těžit. Platby byly připsány ve prospěch vedlejší účastnice, která s nimi disponovala.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 531 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich rozhodnutí zruší pouze tehdy, jsou-li neústavní.
7. V prvé řadě lze souhlasit se stěžovatelkou, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je v jeho nejpodstatnější části, tj. vlastní argumentaci soudu, velmi stručné. Bylo by vhodnější, kdyby namísto rozsáhlé rekapitulace rozsudku okresního soudu, který strany znají, věnoval krajský soud větší pozornost vypořádání odvolacích námitek stěžovatelky. K nim většinou odkázal na argumentaci okresního soudu a jen mírně jeho úvahy rozvedl. Byť by si šlo představit mnohem pečlivější vypořádání s odvolacími námitkami stěžovatelky, tento nedostatek rozsudku krajského soudu ještě nezakládá neústavní vadu. Judikatura Ústavního soudu připouští, aby instančně vyšší soud dle okolností odkázal na odůvodnění soudu nižšího stupně. Nesmí však jít o paušální odkaz bez jakékoli vlastní argumentace [nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), bod 16]. Krajský soud vlastní argumentaci, byť stručnou, k rozsudku okresního soudu připojil; ta ve spojení s argumentací okresního soudu, vypořádává stěžovatelčiny odvolací námitky.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že mezi ní a vedlejší účastnicí či její matkou neexistoval žádný závazkový vztah, který by odůvodňoval připsání částky 50 000 Kč na bankovní účet vedený na jméno vedlejší účastnice. Pomíjí však, že prokázání závazkového vztahu nebylo pro obecné soudy tím, co je vedlo k závěru o nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice. Ačkoli krajský soud připustil, že stěžovatelka uzavřela s matkou vedlejší účastnice smlouvu o zápůjčce, bylo pro jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice podstatné, že platby stěžovatelky byly na účet vedlejší účastnice nepochybně připsány ve prospěch matky vedlejší účastnice (viz již zmiňované označení plateb).
Tento skutkový stav by nemohla zpochybnit ani výpověď navrženého svědka, který měl podle stěžovatelky pouze dosvědčit, že stěžovatelka nebyla povinna vyplácet vedlejší účastnici ani její matce jakoukoli finanční částku. Proto i pokud by mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebo její matkou žádný závazkový vztah neexistoval, není pochyb o tom, že platby, byť podle stěžovatelky omylem, adresovala stěžovatelka nikoli vedlejší účastnici, ale její matce. Stěžovatelka sice tento závěr v ústavní stížnosti zpochybňuje, avšak nijak své úvahy nerozvádí.
Přitom adresování plateb matce vedlejší účastnice jasně plyne z provedených důkazů. Povinnost vydat plnění nabyté bez právního důvodu stíhá adresáta plnění. Tím byla v dané věci nikoli vedlejší účastnice, ale její matka, která byla označena jako příjemce plateb a měla i oprávnění s prostředky na bankovním účtu disponovat.
9. I pokud by se prokázala verze stěžovatelky, že s vedlejší účastnicí či s její matkou žádnou smlouvu neuzavřela, stále by platilo, že platby adresovala matce, a vedlejší účastnice se proto obohatit nemohla. Stěžovatelkou tvrzené obcházení exekučního řádu nemá pro nynější věc žádný význam. Závěry obecných soudů tudíž nejsou svévolné, a proto neústavní. Relevantní skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy.
10. Z těchto důvodů je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu