Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti digital cave s.r.o., sídlem Anglická 336/21, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Květoslavou Křenkovou, advokátkou, sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2023 č. j. 30 Co 283/2023-87, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Sildat s.r.o., sídlem U Zvonařky 291/3, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Pavlem Fárou, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka podala na vedlejší účastnici žalobu na ochranu rušené držby podle § 1003 občanského zákoníku. Tvrdila, že vedlejší účastnice neprávem umožňuje třetím osobám instalaci zařízení do stěžovatelčiných patrových rozvaděčů (kovových skříní, tzv. racků). Rozvaděče se nacházely v prostorách, které měla stěžovatelka v minulosti v nájmu.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky zamítl usnesením ze dne 25. 7. 2023 č. j. 37 C 145/2023-61. Stěžovatelka totiž podala žalobu po uplynutí šestitýdenní prekluzivní lhůty podle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby byla žaloba podána včas, stěžovatelka neprokázala tvrzenou držbu vlastnického práva k rozvaděčům. I za předpokladu, že stěžovatelka v minulosti držbu měla, přišla o ni nejpozději předáním pronajatých nebytových prostor dne 20. 6. 2023. Tím se stěžovatelka vzdala možnosti s věcmi nakládat.
4. Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil nyní napadeným usnesením. Odmítl přitom závěr obvodního soudu, že stěžovatelka podala žalobu opožděně. S dalšími důvody usnesení obvodního soudu se však již ztotožnil. Připomněl, že smyslem žaloby z rušené držby je poskytnutí rychlé ochrany pokojnému stavu. Soud se tedy omezí pouze na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Nezkoumá oprávněnost držby, spíše než subjektivní práva chrání faktický stav. Městský soud po provedeném dokazování seznal, že poslední pokojný stav nastal okamžikem předání nebytových prostor v červnu 2023. Stěžovatelka dobrovolně odevzdala vedlejší účastnici veškeré pronajaté prostory a vrátila též klíče k místnostem, kde se datové rozvaděče nacházejí. Od té doby nemá k datovým rozvaděčům přístup a ztratila tak možnost faktického ovládání věci, což je jeden z nezbytných znaků držby. Posuzování, kdo byl držitelem před červnem 2023 nebo kdo první do držby nezákonně zasáhl, tak je bez významu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud se s jejími argumenty vypořádal nepřesvědčivě. Závěr, že poslední pokojný stav stěžovatelce nesvědčí, je svévolným aktem soudu a nepřípustným zásahem do jejího vlastnictví. Přestože stěžovatelka přišla o přístup k rozvaděčům, ochranu držby před rušebním činem vedlejší účastnice si zaslouží. Stěžovatelka konečně tvrdí, že jí obvodní soud ani městský soud nezaslaly vyjádření vedlejší účastnice k žalobě, respektive k odvolání.
6. Vedlejší účastnice z vlastní iniciativy zaslala Ústavnímu soudu své vyjádření. Nesouhlasí, že by napadené rozhodnutí mohlo jakkoli porušovat ústavní práva stěžovatelky. Zásah do práva na ochranu majetku je z povahy věci vyloučen, neboť řízení o ochraně držby míří na faktický stav, nechrání vlastnické právo. Stěžovatelka neměla aktivní legitimaci k podání žaloby, nesplnila hmotněprávní předpoklady k ochraně rušené držby, neboť předáním klíčů přišla o možnost fakticky s movitými věcmi nakládat. Ústavní stížnost je tedy dle názoru vedlejší účastnice nedůvodná. Toto podání zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)].
9. Toto sebeomezení je pak ještě silnější v případech, jako je nynější věc. Řízení o žalobě z rušené držby nemíří k tomu s konečnou platností vyřešit právní poměr mezi účastníky. Rozhodnutí soudu zasahují do subjektivních práv jen omezeně. Ústavní soud tak zkoumá v zásadě jen to, zda rozhodnutí o žalobě mělo zákonný podklad, zda jej vydal příslušný orgán a zda není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18
(N 93/94 SbNU 179), bod 14].
10. Sama stěžovatelka v odvolání uvedla, že pro tuto věc je podstatné zjištění posledního pokojného stavu držby a její případné svémocné rušení. Přesně v tomto směru vedl městský soud dokazování. Stěžovatelka přiznává, že předáním klíčů přišla o možnost se k movitým věcem (patrovým rozvaděčům) dostat. Na základě takto prokázaných skutečností dospěl městský soud k rozhodnutí, že poslední pokojný stav držby stěžovatelce nesvědčí. Ke svému rozhodnutí připojil náležité argumenty. Napadené usnesení stěžovatelku rozhodně nepřipravilo o vlastnictví, ostatně právní řád jí nabízí řadu jiných možností, jak své vlastnictví hájit.
11. Ohledně námitky, že obvodní soud nezaslal stěžovatelce vyjádření vedlejší účastnice k žalobě, na což městský soud nereagoval a dokonce sám nezaslal stěžovatelce vyjádření k odvolání, Ústavní soud uvádí následující. Jedním z principů čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je též právo na kontradiktorní řízení. Strany řízení mají právo seznámit se se všemi předloženými vyjádřeními a právo vyjádřit se k nim s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2023 Janáček proti České republice, č. 9634/17, § 46 a § 47).
12. V nynějším případě však stěžovatelka v odvolání vůbec nenamítla porušení práva na kontradiktornost v řízení před obvodním soudem, byť jí v tom nic nebránilo. Naopak, s obsahem vyjádření vedlejší účastnice v odvolání polemizovala. Proto je argumentace ohledně porušení práva na kontradiktornost v řízení před obvodním soudem nepřípustná. Co se pak týče vyjádření vedlejší účastnice k odvolání, stěžovatelka má pravdu, že jí ani obvodní soud ani městský soud toto podání nepřeposlaly. Klíčové však je, že se s tímto podáním měla stěžovatelka šanci seznámit, byť až při jednání (což sama v ústavní stížnosti uvádí), měla tak šanci na něj při jednání replikovat. Pokud měla stěžovatelka za to, že vyjádření je natolik významné, že vyžaduje její komplexnější reakci, mohla požadovat po městském soudu odročení jednání. Nic takového však neučinila. Proto v postupu městského soudu nelze vidět natolik významné pochybení, které by dosáhlo ústavního rozměru.
13. Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu