Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Lukáše, zastoupeného Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem, sídlem Rodinova 691/4, Hodonín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 č. j. 23 Co 50/2024-166 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. ledna 2024 č. j. 7 C 129/2019-156, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ivany Teřlové a Tomáše Brázdy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že se stěžovatel jako člen Společenství vlastníků jednotek X žalobou domáhal ve prospěch společenství náhrady škody ve výši 2 406 048 Kč, která odpovídala částce vynaložené ze společného účtu společenství (fondu oprav) na financování výměny oken a balkonových dveří u jednotlivých bytů. Vedlejší účastníci (žalovaní členové výboru společenství) podle stěžovatele porušili povinnosti při správě majetku ve společném vlastnictví, neboť použili prostředky z účtu společenství na investice do majetku v "osobním" vlastnictví.
Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 120 303 Kč, načež stěžovateli k jeho žádosti přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 90 % a ustanovil mu advokáta. Vyšel přitom z tvrzení stěžovatele, že žije sám a jeho zdravotní stav není příznivý. Pokud jde o majetkové poměry, stěžovatel pobíral starobní důchod ve výši 14 280 Kč a byl vlastníkem bytové jednotky v P. Kromě toho vlastnil též ideální podíl ve výši 1/4 na pozemcích v katastrálním území K., jejichž hodnotu stěžovatel odhadl na 11 000 Kč. Konečný zůstatek na jeho bankovním účtu ke dni podání žádosti činil necelých 12 000 Kč. Stěžovatel uvedl, že neměl žádné další disponibilní příjmy, ze kterých by mohl soudní poplatek zaplatit.
Mezi jeho pravidelné měsíční výdaje patřil příspěvek do fondu oprav, provozního fondu a na služby ve výši 4 897 Kč, výdaje na pojištění bydlení a domácnosti v celkové výši 1 626 Kč, nebo doplňkové penzijní spoření ve výši 700 Kč.
3. V průběhu soudního řízení však vyšly najevo další skutečnosti, které obvodní soud přiměly k revizi jeho předchozích závěrů. Proto vydal ústavní stížností napadené usnesení, kterým stěžovateli odňal osvobození od soudních poplatků a zrušil ustanovení advokáta. Rozhodné bylo zjištění, že stěžovatel ve svém bytě v P. nebydlel, přesto však platil náklady s bytem spojené (byt si prý ponechával jako zázemí při návštěvě příbuzných a přátel). Současně stěžovatel hradil také náklady spojené s faktickým bydlením v H.
Majetkové poměry stěžovatele tak nemohly být tak nepříznivé, pokud byl schopen financovat dvě domácnosti. Na adresu bytu XY navíc stěžovatel umožnil umístit sídlo obchodní společnosti Y. Podle obvodního soudu stěžovateli nic nebránilo, aby byt XY pronajal a realizoval tak zisk, z nějž by mohl soudní poplatek uhradit. Příjem mohl získat také prodejem pozemků, k nimž měl spoluvlastnický podíl. Dále obvodní soud zohlednil také skutečnost, že stěžovatel odmítl finanční částku ve výši 72 874 Kč, nabídnutou společenstvím jako náhradu za neúčast na výměně oken a balkonových dveří.
Obvodní soud souhlasil se stěžovatelem, že pro posouzení schopnosti zaplatit soudní poplatek jsou rozhodné jen disponibilní finanční prostředky. Tento závěr však nelze ad absurdum vykládat tak, že vlastník několika nemovitostí bude osvobozen od soudního poplatku, neboť žádná z jeho nemovitostí negeneruje zisk. Obvodní soud dodal, že v žalobě uplatněný nárok je zjevně bezúspěšným uplatňováním práva, neboť stěžovatel se nemohl domáhat náhrady škody ve prospěch společenství na základě § 213 občanského zákoníku.
4. Městský soud usnesení potvrdil, nesouhlasil jen s dílčím závěrem obvodního soudu, že žaloba je zjevně bezúspěšným uplatňováním práva.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu odejmutím (částečného) osvobození od soudních poplatků a zrušením ustanovení advokáta obecné soudy znemožnily přístup k soudu. Trvá na tom, že obecné soudy neposoudily správně jeho majetkové poměry. Nezkoumaly jeho aktuální majetkové poměry, své úvahy založily na spekulacích vycházejících z hypotetické možnosti na poplatek někdy v budoucnu našetřit například pronájmem nemovitosti. Pro posouzení schopnosti žadatele zaplatit soudní poplatek jsou rozhodující disponibilní finanční prostředky, které stěžovatel nemá.
Obecné soudy stěžovateli kladly nepřípustně k tíži, že od společenství nechce přijmout finanční částku - vratku z fondu oprav za neúčast na výměně oken a balkonových dveří. Tímto postojem stěžovatele nutí do nezákonnosti, jelikož právě proti tomuto čerpání z fondu oprav se stěžovatel bránil žalobou. Stěžovatel zdůrazňuje, že jediným nemovitým majetkem značné hodnoty, který vlastní, je malý byt, kde má zázemí a který ho v posuzované kauze procesně opravňuje domáhat se svých práv soudní cestou. V obsáhlé ústavní stížnosti dále stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů.
Konečně tvrdí, že v řízení před obvodním soudem došlo k nečekané výměně soudců, aniž byl stěžovatel o této změně jakkoliv informován.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Osvobození od soudních poplatků je výjimečným nástrojem, jehož účelem je zajistit navrhovateli přístup k soudu v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Při osvobození od soudních poplatků stejně jako při odejmutí již přiznaného osvobození je třeba pečlivě vážit individuální okolnosti každého případu. Rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu, spadá do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti žádosti dospěly. Výjimku představuje extrémní pochybení soudu zřetelně zasahující do základních práv, typicky extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03
(N 125/34 SbNU 281), ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05
(N 103/41 SbNU 309), ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09
(N 216/55 SbNU 33), body 19 a 20, či ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489), bod 15]. K tomu však nyní nedošlo.
8. Obecné soudy v nynějším případě řádně posoudily, zda stěžovatel splňuje podmínky pro (částečné) osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení advokáta, aplikovaly přiléhavá zákonná ustanovení, uvedly důvody, z nichž vycházely, a vysvětlily, jakými úvahami se přitom řídily. Pokud jde o majetkové poměry stěžovatele, obecné soudy správně přihlédly nejen k množství disponibilních finančních prostředků, ale též k možnosti stěžovatele si tyto prostředky opatřit. V tomto ohledu byla významným hlediskem zejména skutečnost, že stěžovatel může realizovat zisk pronájmem vlastního bytu v P., ve kterém prokazatelně nebydlí - stěžovatel i v ústavní stížnosti nadále uvádí jako své faktické bydliště adresu v H.
Bez povšimnutí nelze ponechat ani částku, kterou stěžovatel vynakládá měsíčně na náklady bytu, přestože žije na jiném místě. Tyto závěry nemohou vyvrátit ani obecná tvrzení stěžovatele, že jednotku potřebuje pro sebe, neboť má v P. své příbuzné, přátele a též díky jednotce i zázemí. Důležité je, že hodnocení obecných soudů je založeno na komplexním posouzení majetkových poměrů.
9. Případnou tvrdost související se splatností soudního poplatku mohl navíc stěžovatel korigovat žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (postupem popsaným v usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 12. 3. 2015 č. j. Konf 2/2014-17, č. 3226/2015 Sb. NSS, zejm. body 43 a 71).
10. K námitce stěžovatele o překvapivé výměně soudců rozhodujících v jeho věci Ústavní soud ověřil, že změna proběhla transparentně v souladu s rozvrhem práce obvodního soudu vydaným pro rok 2024 (veřejně dostupným na webové adrese https://justice.cz). Ostatně stěžovatel v tomto ohledu nerozvádí žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci.
11. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu