Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Mlejnka, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3148/2017, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016, a proti výroku II usnesení Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, Dominikánská 8, Plzeň, ze dne 29. 1. 2016 č. j. 134 EX 10093/14-204, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Plzni a 3. Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, jako účastníků řízení, a Evy Horové, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 15. 7. 2014 pověřením sp. zn. 25 EXE 3811/2014 Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "exekuční soud") nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2013 č. j. 13 C 109/2012-88, k uspokojení pohledávky oprávněné Evy Horové, a jejím provedením pověřil Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor").
Dne 29. 1. 2016 usnesením č. j. 134 EX 10093/14-204 soudní exekutor k návrhu oprávněné exekuci zcela zastavil (výrok I) a povinného zavázal k úhradě nákladů exekuce ve výši 105 149 Kč ve stanovené lhůtě na účet soudního exekutora (výrok II).
Dne 1. 8. 2016 usnesením sp. zn. 12 Co 107/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016, Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 29. 1. 2016 č. j. 134 EX 10093/14-204 v napadené části, tj. v náhradově nákladovém výroku pod bodem II, potvrdil (výrok I). Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení soudního exekutora v části odvoláním napadené je věcně správné a odpovídá zákonu, a proto je podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Z obsahu spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že pokud povinný podal dne 4. 12. 2015 návrh na zastavení exekuce s tím, že vymáhanou částku složil do advokátní úschovy, tj. že vymáhanou pohledávku zaplatil v souladu s § 46 odst. 4, věty prvé ex. řádu, byla předmětná pohledávka vymožena prostřednictvím exekuce. Z toho plyne, že pověřenému exekutorovi náleží odměna i paušální náhrada hotových výdajů.
Dne 29. 1. 2018 usnesením sp. zn. 20 Cdo 3148/2017 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016 odmítl (výrok I). Dovolací soud poukázal na své usnesení ze dne 3. 12. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, v němž formuloval závěr, že dobrovolnými plněními mimo rámec exekučního řízení jsou jen plnění, ke kterým došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce; ostatní plnění je třeba považovat za dobrovolná plnění, ke kterým sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež mají vliv na výši jeho nákladů. Dovolací soud poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08
(N 171/54 SbNU 175) týkající se případu, kdy stěžovatel dlužnou částku zaplatil na základě exekučních titulů před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, což nebyl případ povinného.
Stěžovatel zopakoval své námitky, které již uvedl v doplněném odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 29. 1. 2016, a polemizoval se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, zejména pokud jde o posouzení postupu pošty při doručování zásilek, náhradní doručení exekučních příkazů a dalších výzev a usnesení soudního exekutora. Napadené usnesení odvolacího soudu stěžovatel označil za nepřezkoumatelné a postrádající patřičné odůvodnění, a v tomto směru poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se "nijak nevypořádal s odvolací argumentací povinného a důkazy nabídnutými k jeho námitce, že vůči němu nikdy nenastaly účinky doručení vyrozumění s výzvou ani žádného z vydaných exekučních příkazů... ." Stěžovatel dále poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se odměny soudního exekutora při dobrovolném poskytnutí plnění povinným. Stěžovatel nesouhlasil s důvody odmítnutí jeho dovolání a v tomto směru polemizoval s napadeným usnesením dovolacího soudu.
Závěrem stěžovatel opakoval své výše již citované tvrzení o porušení základních práv.
Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 5. 2018 k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení s tím, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu ani na ochranu vlastnického práva podle jeho názoru nebylo porušeno.
Soudní exekutor, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 4. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v relativně obsáhlé, nicméně ne příliš přehledné ústavní stížnosti vytýká tři skutečnosti: 1) že mu Česká pošta chybně doručovala veškerou korespondenci v exekučním řízení, 2) náklady exekuce a odměna soudního exekutora jsou nepřiměřené, a 3) odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je málo podrobné. Co se týká pracnosti exekuce a přiměřenosti nákladů exekuce, soudní exekutor uvedl, že odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou přiléhavé a týkají se jiných situací, kdy povinný plní v zásadě dobrovolně, či je činnost soudního exekutora v exekuci skutečně velmi minimální.
Odměna soudního exekutora a pracnost exekuce v tomto případě nejsou dle názoru soudního exekutora v hrubém nepoměru, jak vyplývá i z exekučního spisu. Soudní exekutor provedl nejen rozsáhlé pátrání po majetku stěžovatele, ale zejména po jeho pobytu, a to prostřednictvím vykonavatele, v návaznosti na což došlo k uhrazení exekvované pohledávky. Činnost soudního exekutora trvala po dobu necelých dvou let. Plnění stěžovatele bylo plněním v exekuci pod hrozbou přímého donucení.
Stěžovatel v replice ze dne 18. 6. 2018 na vyjádření dovolacího soudu a soudního exekutora k ústavní stížnosti rozsáhle reprodukoval svoji polemiku obsaženou již v ústavní stížnosti a uvedl, že na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti i nadále trvá.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem soudního exekutora a odvolacího soudu, dle nichž stěžovatelem poskytnutou platbu nelze považovat za dobrovolné plnění mimo rámec exekuce, ale za plnění vymožené v jejím rámci, takže exekutorovi náleží odměna.
Nelze ovšem přehlédnout, že podstatná argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje k otázkám jiným, zejména pokud jde o doručování výše uvedených rozhodnutí, výzev a jiných písemností, tj. otázek, které stěžovatel - s ohledem na rozsah podaného odvolání - nepodrobil přezkumné činnosti odvolacího soudu. Jinak řečeno, stěžovatel ve vztahu k těmto námitkám nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně práva, a proto k nim Ústavní soud nemohl přihlédnout.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 , N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě napadená rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, a tudíž splňují požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu