Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. S., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Klárou Veselou Samkovou Ph.D., Španělská 6, Praha 2, proti výroku II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 37 C 26/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 1 Co 268/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3624/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu brojí proti nepřiznání přiměřeného zadostiučinění ze strany obecných soudů. V souvislosti s uvedeným poukazuje na délku soudního řízení a též některé nálezy Ústavního soudu (
,
III. ÚS 281/2003 ), z nichž dovozuje, že je-li primární způsob zadostiučinění v době rozhodování natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu pečlivě zvážit přiznání zadostiučinění. Další argumentace stěžovatele pak vychází z nepoměru mezi dobou, kdy došlo k zásahu do osobnostních práv a dobou, kdy se stěžovatel domohl morální satisfakce. Vzniklý nepoměr měly soudy zvážit při svém rozhodování o návrhu na přiznání finančního zadostiučinění, což však neučinily. Obecné soudy neměly pochyb o tom, že v daném případě došlo k porušení osobnostních práv jednotlivce, přesto však návrhu na přiznání zadostiučinění nevyhověly. III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Jádrem předmětné ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy neměly stěžovateli přiznat též částku 2.000.000,- Kč z titulu náhrady vzniklé nemajetkové újmy, a to za situace, kdy k pravomocnému skončení řízení došlo po více než sedmi letech. Poukaz stěžovatele na relevantní judikaturu Ústavního soudu lze považovat částečně za přiléhavý, neboť délku soudního řízení nelze považovat za standardní.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se otázkou finanční kompenzace stěžovatele zabývaly, nicméně na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi dehonestující zprávou TV NOVA a nezískáním nové pracovní pozice.
Při posuzování toho, zda morální satisfakce může s ohledem na plynutí času odčinit vzniklou újmu nebo zda je třeba se přiklonit spíše k finanční satisfakci, nelze dle náhledu Ústavního soudu postupovat zcela mechanicky, ale v tom kterém případě je nezbytné vyvážit míru a intenzitu zásahu do práv stěžovatele. V předmětném případě, jak stěžovatel sám uvádí, došlo k odvysílání nepravdivé zprávy dne 5. 6. 1998, přičemž satisfakce se počal domáhat až žalobou ze dne 2. 6. 2000, tj. po dvou letech. Za takového skutkového stavu by poskytnutí finanční satisfakce bylo lze považovat za přiléhavé, pokud by stěžovatel prokázal příčinnou souvislost mezi odvysílanou nepravdivou zprávou a tvrzenou nemateriální újmou, jak shora podáno, nic takového v řízení před obecnými soudy prokázáno nebylo.
Zcela se zde míjí také ta část argumentace stěžovatele, podle níž má morální satisfakce význam pouze v případě, že "přijde okamžitě po poškozující informaci". Spatřuje-li stěžovatel ve zveřejnění negativní informace příčinu ukončení své diplomatické kariéry, nutno podotknout, že z místa diplomata byl odvolán počátkem roku 1998 a pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 30. 4. 1998, tedy více jak dva měsíce před odvysíláním sporné informace.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nepřistoupil k aplikaci zásad vyplývajících se shora citovaných nálezů Ústavního soudu a předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu