Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. C.,právně zastoupeného Mgr. J. Č., směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 13 Co 260/2006-515, takto: Návrh se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva.
Z původního, nekvalifikovaného podání nebylo patrné, čeho se navrhovatel domáhá, a proto byl vyzván k odstranění vad podání. Dne 30. dubna 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, které již splňovalo veškeré náležitosti ústavní stížnosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 2006, č.j. 13 C 163/2002-453 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce. O odvolání žalobkyně i navrhovatele (žalovaného) rozhodl Městský soud v Praze shora napadeným usnesením, kterým rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Navrhovatel ve svém podání namítl, že Městský soud v Praze ve věci samé rozhodl, aniž by řádně projednal platnost výpovědi z nájmu bytu. Neuvedl, jaké právní důsledky vyvozuje z výpovědi z nájmu bytu, kterou žalobkyně podala a s odstupem času zpochybnila. Navrhovatel dále uvedl, že Městský soud v Praze popsal průběh dokazování jako kdyby na jednání byly projednány formální náležitosti výpovědi z nájmu. Podle navrhovatele je však takový popis zcela nepravdivý a v rozporu se skutečným ústním projednáváním.
Popsaným postupem tedy měl, podle názoru navrhovatele, Městský soud v Praze porušit právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení. S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno jako zpravidla převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci" neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Řízení před soudem jako zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji, jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo. Jiný zásah orgánu veřejné moci nelze proto spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. Proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.
V daném případě byla věc vrácena k novému projednání před soudem prvého stupně. Navrhovateli jsou tak k dispozici veškeré procesní prostředky, které občanský soudní řád poskytuje. Skutečnost, že napadené rozhodnutí o navrácení věci zpět soudu prvého stupně není dále přezkoumatelné odvoláním či dovoláním, tedy neznamená, že byly vyčerpány veškeré dostupné procesní prostředky, a že jediným použitelným nástrojem je ústavní stížnost.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná jestliže stěžovatel nevyčerpal veškeré procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává. Jak z výše uvedeného vyplývá, existují procesní nástroje, které mohou napravit stěžovatelem naříkané vady a to přímo v rámci probíhajícího řízení před obecnými soudy ve věci samé.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2007
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka