Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 21 Cdo 3212/2023-182, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 30 Co 148/2023-118 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2023 č. j. 43 C 33/2022-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel sice petitem ústavní stížnosti žádá zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, avšak ústavní stížnost označuje jako podanou proti tomuto usnesení, ve spojení s usneseními obou soudů, a v textu (část I. i.f.) navrhuje zrušení jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného dovolání stěžovatele se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 620 100 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi vyplacenou náhradou za ztrátu na výdělku a náhradou, kterou měl obdržet v důsledku jeho pracovního úrazu ze dne 3. 6. 1971. Obvodní soud napadeným usnesením řízení zastavil (I. výrok) pro překážku věci pravomocně rozsouzené a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil, jako věcně správné, včetně výroku o náhradě nákladů, usnesení obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo podle něj přípustné v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), "neboť usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně". Usnesení napadl z důvodu, že městský soud nesprávně právně posoudil věc a navrhl, aby ho Nejvyšší soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že dovolání, přes svou obsáhlost, neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat.
5. Stěžovatel uvádí (jde o jeho vlastní slova), že jeho pracovní úraz byl způsoben vinou tehdejšího zaměstnavatele X a stal se 3. 6. 1971. Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uzavírá, že považuje za zcela nesprávný závěr soudu o tom, že projednání brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, protože v předchozích řízeních šlo o jiné období a také o jinou částku, přičemž v tomto řízení požaduje doplacení náhrady mzdy, které činí rozdíl mezi náhradou skutečně vyplacenou a náhradou ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem, kterého by mohl dosahovat, kdyby nebylo pracovního úrazu, a pobíraným invalidním důchodem, a to za období od 24. 12. 1971 do 30. 6. 2008. Podle stěžovatele obvodní soud zastavením řízení opakovaně nerespektoval závěry městského soudu uvedené v rozhodnutí ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 Co 208/2022-44, kterým zrušil předchozí rozhodnutí obvodního soudu, který již tehdy nesprávně řízení zastavil.
6. Stěžovatel je "velmi a velmi" překvapen postojem Nejvyššího soudu k věci, neboť v napadeném usnesení řešil pouze to, zda je dovolání přípustné, či nikoliv, ale naopak vůbec neřešil hlavní podstatu věci, a to že stěžovatelův velmi těžký pracovní úraz se stal úmyslně. Stěžovatel od doby jeho úrazu "marně vyhlíží spravedlnost a má moc velké obavy, aby se jí také někdy dožil".
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel proti němu neměl již žádný zákonný procesní prostředek ochrany svých práv (k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením městského soudu a obvodního soudu viz níže).
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesením městského soudu a obvodního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení městského soudu dovoláním, jehož text si Ústavní soud vyžádal k posouzení jeho (velmi stručných a obecných) námitek vůči postupu Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm vymezil přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád, zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektoval vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že závěr Nejvyššího soudu, že pro vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, je přiléhavý, a dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti proti důvodům odmítnutí jeho dovolání žádné relevantní argumenty nepředkládá.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červnu 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením městského soudu a obvodního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu