Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele města Hartmanice, sídlem Hartmanice 75, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2025 č. j. 1 As 267/2024-47, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2024 č. j. 64 A 9/2024-40, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. června 2024 č. j. MZP/2024/210/2103 a rozhodnutí Správy Národního parku Šumava ze dne 20. března 2024 zn. SZ NPS 05580/2023/12 - NPS 01750/2024, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 16. dubna 2024 zn. SZ NPS 05580/2023/14 - NPS 04061/2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Ministerstva životního prostředí a Správy Národního parku Šumava, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá ústavností řízení a rozhodnutí o udělení pokuty za spáchání přestupku úmyslného vyrušování zvláště chráněných druhů ptactva podle § 5a odst. 1 písm. d), § 50 odst. 2 a § 56 ve spojení s § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), ve výši 50 000 Kč. Tohoto přestupku se stěžovatel dopustil tím, že v lokalitě s pravidelným výskytem zvláště chráněných druhů živočichů (mj. ptáků) umístil v rámci jím pořádané společenské akce reproduktory a z nich po dobu několika hodin pouštěl hlasitou hudbu.
2. Stěžovatel namítá porušení základních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavního principu zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
3. Stěžovatel se proti rozhodnutí správních orgánů bránil žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud shledal, že s přihlédnutím k místu konání a charakteru akce (reproduktory, hlasitá hudba, stánky s občerstvením) si stěžovatel musel být vědom, že tyto činnosti mohou představovat zdroj rušení přesahující běžný rámec dané lokality. Soud odmítl poměřovat zájem na ochraně ptactva s veřejným zájmem na ochraně svobody a demokracie, jak se domáhal stěžovatel, jež uváděl, že daná akce byla oficiální oslavou osvobození americkými vojáky za druhé světové války.
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil jeho námitce nedostatečné předvídatelnosti zákazu rušení zvláště chráněných živočichů a požadavku, aby zakázaná hranice hluku byla stanovena exaktně na základě objektivních vědeckých poznatků. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nenaplnění skutkové podstaty shora uvedeného přestupku, související s tvrzeným nepřekročením běžných místních poměrů, resp. způsobením hluku přesahujícího běžný rámec obvyklý pro danou lokalitu. Zdůraznil, že běžná situace v oblasti, kterou sám stěžovatel popsal jako turisticky oblíbené místo pro pěší a cykloturistiku, určitě není způsobilá dosáhnout stejné hlukové hladiny jako hudba z reproduktorů, jíž byl naplněn pojem škodlivého rušení předvídaný skutkovou podstatou projednávaného přestupku. Nejvyšší správní soud připomněl, že stěžovatel již byl za tento přestupek dříve potrestána a správní orgán ho před uskutečněním akce vyrozuměl, že může dojít ke škodlivému zásahu. Kromě toho zákon o ochraně přírody a krajiny výslovně pamatuje na možnost požádat příslušný správní orgán o předběžné posouzení škodlivosti zamýšleného zásahu, což však stěžovatel neučinil.
5. Stěžovatel má za to, že správní orgány ani správní soudy neobjektivizovaly míru přípustného rušení, a tudíž nebylo ani možné posoudit, zda míra rušení skutečně naplňovala znaky skutkové podstaty daného přestupku. Stěžovatel zdůrazňuje, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, jaké jednání, resp. jaká míra rušení již překračuje daný zákaz, a jaká ještě nikoliv. Stěžovatel dále poukazuje na to, že správní orgán I. stupně v lokalitě umožňuje těžbu dřeva, která dle jeho názoru způsobuje násobně větší hlukové znečištění než jím pořádaná akce.
7. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nejde-li o otázky ústavněprávního významu, Ústavní soud nemůže bez dalšího přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů veřejné moci, včetně orgánů soudních. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, je-li aplikace v daném konkrétním případě neústavní [srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227)].
8. Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah ve shora uvedeném smyslu. Z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývá, jakými úvahami se správní soudy i správní orgány řídily a na základě jakých skutečností dospěly k závěru o odpovědnosti stěžovatele za přestupek. Vysvětlily přitom, proč nebylo nutné stanovit přesnou hranici mezi přípustnou a nepřípustnou hlukovou hranicí. Závěr, že neurčitý právní pojem škodlivého rušení (srov. § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny) nevyžaduje přesné určení hlukové hranice v decibelech, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
Orgány veřejné moci v nyní posuzovaném případě vycházely z racionální úvahy, dle které je škodlivým rušením takové rušení, jež překračuje běžný rámec obvyklý pro danou lokalitu. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že akce pořádaná stěžovatelem rámec běžného zvukového znečištění překročila (běžná turistika a cykloturistika versus hudba umocněná reproduktory). Ústavní soud přitom nepřehlédl, že se stěžovatel mohl spáchání přestupku vyvarovat (srov. § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny umožňující předběžné posouzení škodlivosti zásahu i udělení výjimky z porušení zákazu).
Stěžovatel o předběžné posouzení škodlivosti ani o udělení výjimky nepožádal (srov. rozsudek krajského soudu, bod 40). Jak navíc stěžovateli vysvětlil již Nejvyšší správní soud, takovou výjimku je nutné získat právě i v souvislosti s těžbou dřeva v chráněné lokalitě, na niž stěžovatel opětovně upozorňuje i ve svém návrhu a jejíž hlučnost srovnává s hlučností jím pořádané akce.
9. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivně argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy i správní orgány. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími vyznívajícími v jeho neprospěch logicky nemůže založit důvodnost jeho návrhu.
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu