Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Boženy Klímové a Miroslava Klímy, zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, sídlem Náměstí Přemyslovců 15/10, Nymburk, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 č. j. 28 Co 11/2024-79, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a města L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Tvrdí přitom, že napadené rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé se žalobou z rušené držby domáhali, aby Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se rušení jejich práva užívat cestu vedoucí na jejich pozemek st. p. č. X1 v k. ú. L., a aby odstranil veškeré stavby, které průchodu a průjezdu přes pozemek vedlejšího účastníka na jejich pozemek brání. Okresní soud usnesením ze dne 1. 11. 2023 č. j. 12 C 307/2023-37 jejich žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zdržet se bránění v průchodu a průjezdu stěžovatelům přes vymezenou část jeho pozemku za účelem přístupu a příjezdu na pozemek st. p. č. X1 v k. ú. L., jehož součástí je stavba č. p. X2 v obci L., a na pozemek p. č. X3 v k. ú. L. a odstranit vymezené objekty (oplocení) vybudované na hranici pozemku p. č. X4 a p. č. st. X5, obojí v k. ú. L. Uzavřel, že stěžovatelé nejméně po dobu čtyř let k přístupu ke svým nemovitostem užívali cestu vedoucí po části pozemku vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník se proti užívání cesty na jeho pozemku od počátku nijak nebránil. Několik dnů před podáním žaloby uprostřed cesty na jeho pozemku zabetonoval zelené sloupky, které v průběhu řízení osadil pletivem. Podle okresního soudu tím podstatně ztížil přístup a zcela znemožnil příjezd stěžovatelům k jejich nemovitostem a vypudil je tak z držby práva užívání příjezdové cesty.
3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Doplnil dokazování provedené okresním soudem a zjistil, že realizace stavební úpravy byla uskutečněna na základě smlouvy o dílo za celkovou cenu 163 679 Kč. Soud není při rozhodování vázán navrhovaným zněním petitu, musí však dbát, aby výrok z obsahového hlediska vyjadřoval skutečně to, čeho se žalobce domáhá. Překročit návrh a přisoudit něco jiného nebo více, než bylo požadováno, může jen tehdy, pokud z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Stěžovatelé uvedli, že průchod a průjezd slouží k užívání jejich pozemku p. č. st. X1 v k. ú. L. Pokud jde o pozemek p. č. X3 v k. ú. L., v petitu ani v textu svého návrhu tento pozemek stěžovatelé nezmiňovali, průchodu a průjezdu k němu se tak svým návrhem nedomáhali. V úvahu bylo navíc třeba vzít, že uvedení v předešlý stav je zpravidla spojeno s většími náklady nebo nastolením nenavratitelného nebo obtížně navratitelného stavu a je tak třeba zvážit dotčené zájmy. Ke stavbě plotu byly již vynaloženy finanční prostředky ve výši 163 679 Kč, další náklady by si vyžádalo odstranění části nově postaveného plotu a obnovení původního oplocení, které již bylo odstraněno.
Při zvážení toho, jaké náklady by si uvedení v předešlý stav vyžádalo a jak stěžovatelé vymezili svůj žalobní návrh, jímž by docílili pouze průjezdu po části pozemku žalovaného v koridoru ohraničeném pozemkem p. č. st. X5 v k. ú. L., aniž by však takto měli zajištěn průjezd na svůj pozemek p. č. st. X1 v k. ú. L., dospěl odvolací soud k závěru, že požadavku nelze vyhovět.
4. Podle stěžovatelů krajský soud pochybil, když shledal nedostatky v návrhu stěžovatelů - v žalobním petitu, který nevystihoval dosažení cíle stěžovatelů, a na tuto skutečnost je neupozornil. Posuzovaná věc je záležitostí soukromého práva, není tak namístě zohledňovat výši nákladů vedlejšího účastníka na uvedení do původního stavu a krajský soud neměl aplikovat test proporcionality. Vedlejší účastník navíc pokračoval v navyšování nákladů i po podání žaloby, kdy pokračoval ve výstavbě oplocení. Náklady se tak enormně zvyšovaly v průběhu sporu z naprostého minima při jeho započetí. Napadené rozhodnutí si odporuje, pokud konstatuje, že soud není oprávněn překročit návrhy účastníků (ultra petitum) a na druhou stranu hodnotí, jaká míra by měla být pro stěžovatele dostačující či nedostačující a za hodné ochrany nepovažoval přiblížení se k pozemku stěžovatelů.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. V řízení o žalobách z rušené držby s přihlédnutím k jeho povaze uplatňuje Ústavní soud omezený test ústavnosti. Rozhodnutí z těchto řízení zasahují do práv a povinností účastníků nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Podstatou přezkumu je tak posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18
(N 93/94 SbNU 179), bod 14, usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16
].
8. Občanský zákoník zakládá držiteli právo domáhat se, aby se rušitel rušení držby, resp. vypuzení z držby, zdržel a vše uvedl v předešlý stav [srov. § 1003 a § 1007 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "ObčZ"]. Zejména nárok na uvedení v předešlý stav vyžaduje bližší interpretaci, a to s ohledem na jeho blízkost s negatorní žalobou podle § 1042 ObčZ, resp. nároky vyplývajícími z deliktního práva. Přes zmíněnou podobnost krajský soud zohlednil jejich odlišnosti, což ve svém důsledku vedlo k neúspěchu stěžovatelů v řízení a zamítnutí jejich žaloby.
Žaloba na ochranu držby se soustředí pouze na ochranu faktického stavu, nikoli stavu právního. Posesorní řízení není překážkou následnému petitornímu řízení (bod 22 napadeného usnesení). Uvedení v předešlý stav je navíc zpravidla spojeno s většími náklady nebo nastolením nenavratitelného nebo obtížně navratitelného stavu a je tak třeba zvážit dotčené zájmy (bod 27 napadeného usnesení). S přihlédnutím k těmto skutečnostem krajský soud s odkazem na odbornou literaturu zohlednil na jedné straně výši nákladů již vedlejším účastníkem vynaložených (když uložením povinnosti uvedení v předešlý stav by došlo k jejich zmaření) a nákladů, které by ještě byly třeba v uvedení předešlý stav vynaložit, a na straně druhé přínos, který by pro stěžovatele mělo obnovení předešlého stavu v žalovaném rozsahu.
Požadavku na pouhé "přiblížení se" tak za stávajících okolností nešlo v posesorním řízení vyhovět. Jakkoliv stěžovatelé s možností vyvažovat dotčené zájmy nesouhlasí, neshledal Ústavní soud, že by byl postup krajského soudu nepřiměřený, vybočující s ústavněprávního rámce, resp. že by ve svém důsledku porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů. Ostatně i zahraniční literatura vyvažování dotčených zájmů v rámci posesorního řízení připouští (srov. FENYVES, Attila; KERSCHNER, Ferdinand a VONKILCH, Andreas (ed.).
ABGB: §§ 285 bis 352.
3. Aufl. des von Heinrich Klang begründeten Kommentars zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Verlag Österreich, 2011, § 339, m. č. 164.). Bylo tak na obecných soudech, aby v konkrétním případě vyvážily dotčené zájmy. Ústavní soud v tomto směru pouze zkoumá, zda jejich závěry nejsou zcela zjevně nepřiměřené. V posuzované věci takový stav nenastal.
9. Lze souhlasit se stěžovateli, že zásadně by neměly být brány v úvahu náklady vynaložené po zahájení řízení. Jde však o námitku, kterou měli uplatnit u obecných soudů. Ústavní soud vzhledem ke svému subsidiárnímu postavení k takové námitce nepřihlédl (srov. usnesení ze dne 11. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1118/21
, bod 19). Navíc, ani z rozhodnutí obecných soudů ani z ústavní stížnosti nevyplývá, z čeho stěžovatelé vychází, když tvrdí, že podstatná část nákladů byla vynaložena až v průběhu řízení. Oplocení bylo přitom vybudováno na základě jedné smlouvy o dílo (srov. bod 9 napadeného usnesení) a k zabetonování sloupků došlo již před podáním žaloby (srov. bod 12 usnesení okresního soudu č. j. 12 C 307/2023-37).
10. Stěžovatelé dále namítali, že soud pochybil, když shledal nedostatky v jejich návrhu, na tuto skutečnost je neupozornil a zároveň je zohlednil v rámci výše zmíněného vyvažování dotčených zájmů. Byli to však stěžovatelé, kdo obecným soudům určili rozsah, v jakém budou o jejich nároku rozhodovat. Ani v závěru krajského soudu, který posoudil procesní úkon podle jeho obsahu a nezkoumal skutečnou vůli stěžovatelů, neshledal Ústavní soud zásah do práv stěžovatelů. Procesní právo je ostatně postaveno na teorii projevu. Navíc, proti usnesení okresního soudu se stěžovatelé nebránili, a to přesto, že by k možnosti průjezdu až na jejich nemovitosti zřejmě nevedlo.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu