Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Z. K. a R. V., právně zastoupených advokátkou Mgr. Blankou Morávkovou, Branišovice 101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 230/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. 17 Co 321/2005 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 4. 2002 sp. zn. 12 C 273/1999, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelky poukazují ve svém návrhu na skutečnost, že výklad zákona o půdě byl v roce 1993 takový, že k vydání náhrad za živý a mrtvý inventář je třeba být vlastníkem pozemků, na něž se vydání náhrad vztahovalo. Z toho důvodu stěžovatelky a jejich bratr nepokračovaly v dalším jednání s povinnou osobou a podaly úspěšnou žalobu na neplatnost postupních smluv, kterou byly související pozemky převedeny na vnuka a jeho manželku původních vlastníků. Jelikož oba rodiče stěžovatelek zemřeli, bylo nutné provést dodatečné dědické řízení a stěžovatelky a jejich bratr se stali vlastníky pozemků, na něž se náhrady vztahovaly, poté byla podána výše zmíněná žaloba.
Příslušný okresní soud podanou žalobu zamítl z důvodu prekluze, a to i ve vztahu k J. Š., jehož návrh byl právně vadný, neboť žádost byla podána velmi obecně a hovoří se v ní o vydání majetkového podílu po rodičích. K námitce žalobců, že se lhůta prodlužuje o šest měsíců ode dne právní moci rozhodnutí soudu, kdy opětovně nabyli pozemky, se okresní soud vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatelky svůj nárok opět neuplatnily včas, neboť soudu nedoložily, že by nároky na náhrady uplatnily v nové šestiměsíční lhůtě, tedy, že by žádaly, aby žalovaný s nimi uzavřel dohodu o vydání náhrad za živý a mrtvý inventář.
Stěžovatelky se ve věci odvolaly, přičemž jejich bratr podal odvolání po marném uplynutí 15 denní lhůty. Odvolací soud prohlásil nárok stěžovatelek za prekludovaný. Stěžovatelky zastávají ten názor, že k prekluzi nemohlo dojít, neboť jejich bratr uplatnil svůj nárok včas, nárok je nedělitelnou věcí a prekludovat by mohl toliko v případě, že by jej neuplatnila žádná z oprávněných osob. Stěžovatelky v podstatě přistoupily k uplatněnému nároku jejich bratrem a tím vstoupily do procesu uspokojování tohoto nároku vydáním těchto náhrad jako celku všem třem.
Svoji účast v řízení považují stěžovatelky spíše za intervenční na podporu jejich bratra J. Š. Stěžovatelky musely se svým bratrem v prvé řadě podat žalobu na neplatnost postupních smluv, kterými pozemky přešly na jejich synovce a manželku a teprve po úspěšném sporu museli všichni tři žádat o dodatečné dědictví, přičemž nárok uplatnili, resp. žalobce J. Š., v prekluzivní lhůtě do 31. 3. 1993.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který již není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ), dostupný na http://nalus.usoud.cz.
V předmětném případě považuje Ústavní soud za klíčové posouzení otázky včasnosti uplatněného restitučního nároku, přičemž z ustanovení § 13 zákona o půdě zcela zřetelně vyplývá, že právo na vznášení požadavků oprávněných osob prekludovalo dnem 31. 3. 1993. Právo stěžovatelek tím zaniklo a nelze ho již rekonstituovat a přiznat, byť v jiné, finanční podobě. Soud přihlíží k zániku práva z úřední povinnosti, neboť prekludované právo zaniká ex lege. Bez toho, aniž by byla zkoumána určitost žádosti o vydání rodinného majetku, je zřejmé, že podmínku danou ustanovením § 13 zákona o půdě splnil toliko bratr stěžovatelek, pan J.
Š. Ten však uplatnil své právo jen a pouze za svoji osobu, stěžovatelky, byť osoby oprávněné, nemohou svá práva odvozovat od jím v zákonné lhůtě učiněného projevu vůle. Lhůta pro uplatnění restitučních nároků je mimo jiné dána z toho důvodu, aby osoba povinná věděla, vůči komu jí vzniká povinnost k vydání majetku a věděla, s kým má ve věci jednat. Z výše uvedeného důvodu jsou pozdější úvahy stěžovatelek o finanční náhradě za živý a mrtvý inventář bezpředmětné a nezbývá než odkázat na napadená rozhodnutí obecných soudů.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo. Zmiňují-li stěžovatelky ve svém návrhu nečinnost soudu, je třeba proti takovému postupu brojit již v průběhu soudního řízení, nikoli teprve ex post.
Zpochybňují-li stěžovatelky činnost opatrovníka jejich bratra a tu skutečnost, že mu měl být opatrovník ustanoven soudem, nezbývá než podotknout, že nelze podat ústavní stížnost v zájmu třetí osoby, k podání návrhu by byl aktivně legitimován jejich bratr a nikoli stěžovatelky. Důvodem je ta skutečnost, že se nejedná o jejich subjektivní veřejná práva.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu