Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. K. B. Ph.D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. února 2006, č.j. 17 C 125/2006-29, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasí, neboť přirážka je stanovena s ohledem na to, zda dojde k úhradě do 15 dnů ode dne, kdy byl cestující přistižen bez platného jízdního dokladu, nebo po této lhůtě. Dle stěžovatele tak dochází k porušení zásady rovnosti lidí v důstojnosti a právech. Při hodnocení vztahu mezi dopravcem a cestujícím je třeba vzít na vědomí, že jejich vzájemná práva a povinnosti jsou kromě civilních předpisů upravena taktéž veřejnoprávním předpisem – zákonem o drahách. Zákon o drahách přiznává přepravci podstatně silnější postavení, než má cestující.
Dopravce je oprávněn jednostranně stanovit výši přirážky, byť je omezen částkou 1000,-Kč. Postavení dopravce se tak velmi blíží osobě, které byl svěřen výkon veřejnoprávních pravomocí. V souvislosti s hodnocením veřejnoprávního či soukromoprávního charakteru oprávnění stanovovat výši přirážky je velmi relativní nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. 33/2000, který se týká ústavnosti ukládání přirážek v případě nezaplacení přepravného. Za situace, kdy vztah mezi cestujícím a přepravcem není vztahem ryze soukromoprávním, nýbrž nese i některé znaky vztahu veřejnoprávního, není možné, aby dopravce požíval neomezené dispoziční volnosti a jednostranně stanovoval přirážky k jízdnému a současně tyto přirážky v různých případech vyžadoval na základě kritérií, které si sám dle své libosti stanoví.
Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud v nálezu Pl. 33/2000 (dostupném na www.judikatura.cz), „Smlouva o přepravě v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného dopravního prostředku. Zvláštnost této smlouvy spočívá ve formě úhrady ceny za přepravu, která může být paušálně zálohová (síťové jízdenky), nebo přímá (platba řidiči anebo stanovený způsob znehodnocení předem zakoupené jízdenky při nástupu do vozidla). Tím, že cestující nastoupí do dopravního prostředku, pak konkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby.
Mlčky přistupuje i na další, obecně známé vedlejší ujednání smlouvy, totiž mít u sebe platnou jízdenku a na vyzvání ji předložit ke kontrole. Pokud však cestující nezaplatí před zahájením přepravy řádně a včas jízdné, které je cenou za poskytované služby, mlčky souhlasí i s tím, že mu bude účtována smluvní pokuta stanovená a vymáhaná pověřeným pracovníkem dopravce. Použití prostředku městské hromadné dopravy tak i nadále zůstává v plné dispozici občana jako cestujícího a je na jeho úvaze, zda za takto stanovených podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu o přepravě uzavře.
Sankce, kterou zákon o silniční dopravě umožňuje pověřenou osobou dopravce uložit cestujícímu, který se neprokáže platným jízdním dokladem, je svou povahou smluvní sankcí za nesplnění povinnosti zaplatit jízdné za poskytované služby. Není na místě pouštět ze zřetele, že stát v daném případě nejenže zákonem uložil povinnost cestujícímu, ale na druhé straně jej stanovením horní hranice této smluvní pokuty chrání před svévolí dopravce. Výše přirážky k jízdnému totiž podle ust. § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, nesmí přesáhnout částku 1000 Kč. Zákon rovněž ukládá dopravci, aby výši přirážky stanovil ve svých přepravních podmínkách.
Tyto přepravní podmínky je dopravce povinen zveřejnit na místech určených pro styk s cestujícími a jejich podstatnou část rovněž v každém vozidle. Tím je zajištěno, že cestující, který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou a tedy uzavřít s dopravcem smlouvu o přepravě, je dopředu obeznámen s jejími podmínkami. Nastoupením do vozidla je smlouva uzavřena s tím, že cestující přistoupil na podmínky dopravce, včetně výše a způsobu uložení přirážky k jízdnému“.
Namítá-li stěžovatel, že výše přirážky k jízdnému je založena na libovůli přepravce, nelze s ním souhlasit. Za podstatnou je třeba považovat především tu skutečnost, že cestující nejsou v souvislosti s ukládáním přirážky segregováni podle žádného diskriminačního kritéria. Na všechny cestující stejného druhu, tj. na černé pasažéry, se vztahují stejné sankční podmínky. Sankční systém vedlejšího účastníka je v podstatě založen na progresi, přičemž záleží na vůli cestujícího, zda uhradí nižší částku v kratším časovém období, nebo vyšší částku v delším časovém období.
Tyto podmínky byly dány dopravcem, a to již před nástupem jízdy černého pasažéra, který se s nimi mohl seznámit. V jednání dopravního podniku tedy nelze vysledovat prvek libovůle ani diskriminace. Skutečnost, dle níž je výše přirážky pro jednotlivé cestující odlišná s ohledem na plynutí času, představuje spíše motivační prvek, jež má pozitivně ovlivnit platební disciplínu černých pasažérů, v čemž však nelze v zásadě spatřovat diskriminaci.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu