Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou, sídlem Na Zlíchově 233, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024 č. j. 25 Cdo 353/2024-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č. j. 23 Co 230/2023-76 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. května 2023 č. j. 29 C 336/2022-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, a nezletilé J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka a vedlejší účastnice J. V. se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhaly, aby byla obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "Kooperativa pojišťovna") uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy, která měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s vážnými zraněními dcery stěžovatelky (a sestry J. V.). Tato zranění dcera stěžovatelky utrpěla při dopravní nehodě způsobené řidičem odpovědnostně pojištěným u Kooperativy pojišťovny. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že právo na náhradu újmy bylo promlčeno, kdy rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty bylo ukončení hospitalizace dcery stěžovatelky. V té době stěžovatelka mohla vědět, kdo je škůdcem. Nárok ani nelze podřadit pod § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, protože újma dcery stěžovatelky nedosáhla dostatečné intenzity.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil jak s nepodřazením újmy pod § 2959 občanského zákoníku, tak se závěrem ohledně promlčení nároku stěžovatelky.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky a J. V. odmítl. Z obsahu dovolání nelze dovodit vymezení přípustnosti, tj. nebylo vymezeno, které z alternativně vymezených hledisek podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je považováno za splněné. Při vylíčení předpokladu přípustnosti přitom musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku.
5. Podle stěžovatelky soudy věc nesprávně právně posoudily, když nepodřadily újmu stěžovatelky pod § 2959 občanského zákoníku. Z odborné literatury k tomuto ustanovení vyplývá, že újma nemusí být srovnatelná s úmrtím a není vyloučeno jej aplikovat i na situace, kdy zranění budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo ji po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobní sféry blízkých osob. Dcera stěžovatelky má trvalé následky. Soudy dostatečně nezvážily jednotlivé skutečnosti. Nesprávně posoudily i ustanovení o promlčecí lhůtě. Vzhledem k tomu, že se o totožnosti Kooperativy pojišťovny dozvěděla později, než o totožnosti řidiče, který nehodu způsobil, byl počátek promlčecích lhůt vůči těmto subjektům odlišný. Soudy proto nesprávně považovaly nárok stěžovatelky za promlčený.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost není přípustná v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a městského soudu. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud nevnímá subsidiaritu ústavní stížnosti pouze formálně jako podání všech opravných prostředků. Opravné prostředky musí být odůvodněny způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum napadeného rozhodnutí. Jestliže stěžovatelčino dovolání neobsahuje předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpala efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 61.]. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.
8. Ústavní soud konstantně zastává názor, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání, nejde ani o právo absolutní, a proto může podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 14., ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 14., ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131)]. Přístup k dovolacímu řízení tak může zákonodárce podmínit řadou požadavků, včetně požadavků kladených na formu a obsah dovolání. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá ve formulaci otázky hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a ve vysvětlení, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález sp. zn. I.
ÚS 1564/23 , bod 16.). Dovolatel tak musí vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel není limitován co do způsobu, jakým ke splnění uvedeného požadavku přistoupí, učiní-li tak seznatelně. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 , body 27. až 28.).
9. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nesplnění povinnosti v dovolání uvést, v čem spatřuje naplnění podmínky přípustnosti. Jakkoliv z Ústavním soudem vyžádaného dovolání vyplývá, že stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu za rozporná s judikaturou, tuto judikaturu žádným způsobem nevymezuje. Neoznačuje konkrétní právní otázky, ve kterých se měly obecné soudy od judikatury odchýlit. Netvrdí ani, že by mělo jít o otázky dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené.
Její argumentace je pouze pokračováním polemiky s právními závěry obvodního a městského soudu. V této souvislosti je třeba připomenout, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Z pouhého vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.). Postačí přitom, pokud naplnění požadavku přípustnosti bude vyplývat z kterékoliv části dovolání.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu výše uvedeného Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv excesivní či zasahující do stěžovatelčiných ústavně chráněných práv. Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti žádné argumenty týkající se přípustnosti jejího dovolání sama neuvádí. K právnímu posouzení samotné věci, ke kterému převážná část ústavní stížnosti směřuje, se z důvodu řádného nevyčerpání opravných prostředků Ústavní soud vyjádřit nemůže.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu