Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. N., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Václavíkem, advokátem, sídlem U Nákladového nádraží 1949/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 8 Tdo 1355/2021-1750, usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 17. srpna 2021 sp. zn. 7 To 56/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021 č. j. 41 T 1/2021-1617, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným pod I. bodem zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 a 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a v II. bodě přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.
3. Trestná činnost, pro kterou byl takto odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 3. 3. 2020 kolem 12:00 hodin v bytě, který společně obývali, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji přítelkyni nožem s úmyslem ji usmrtit, přičemž jí způsobil 21 bodných ran, načež v důsledku nadměrných krevních ztrát poškozená posléze zemřela; po její smrti odcizil debetní kartu, vystavenou na poškozenou, a vybral z bankomatu finanční hotovost ve výši 27 900 Kč, přičemž tuto platební kartu měl ve svém držení až do svého zadržení dne 14. 3. 2020, a dále ze shora uvedeného bytu v nočních hodinách z 3. 3. na 4. 3. 2020 odcizil notebook, tablet, mobilní telefony a šperky poškozené v celkové hodnotě 12 955 Kč, a dále z podzemní garáže bytového domu vozidlo poškozené Škoda Octavia Combi v hodnotě 487 600 Kč, tedy na věcech způsobil celkovou škodu ve výši 549 525 Kč. Se shora uvedenými odcizenými věcmi odjel nejprve do Ostravy a posléze do penzionu ve Slovenské republice, kde byl dne 14. 3. 2020 zadržen.
4. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí popsaných věcí, a podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku ochranné ambulantní léčení protialkoholní a psychiatrické. Rovněž bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozeným.
5. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. 7 To 56/2021 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu zamítnuto jako nedůvodné.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 č. j. 8 Tdo 1355/2021-1750 bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu, a to jako nedůvodné.
7. Stěžovatel nepopírá, že způsobil smrt poškozené, nicméně v řízení nesouhlasil se zvolenou právní kvalifikací, když tvrdil, že zaútočil v afektu, vzhledem k čemuž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy. Nebyl si též vědom, že by poškozené způsobil trýznivé útrapy ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 3 písm. i) příslušného paragrafu. Při zasazení takto velkého množství bodných ran bylo dle jeho názoru věcí náhody, pokud poškozenou nezasáhly způsobem, který by vedl k okamžité smrti, nýbrž k dlouhému umírání.
8. V těchto souvislostech stěžovatel žádal o doplnění lékařské anamnézy poškozené, o doplnění již provedeného posudku a zároveň o revizní posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, dále o revizní posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i o doplnění posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Tyto návrhy byly městským soudem zamítnuty pro nadbytečnost, aniž by se s nimi soud dostatečně vypořádal. Toto pochybení nenapravil vrchní soud ani Nejvyšší soud.
9. Stěžovatel namítá, že ustanovená znalkyně neosvětlila, jak došlo k závěru o umírání probíhajícím v řádu několika minut, když zároveň uvedla, že není možné určit, které rány byly zasazeny jako první. Je tak možná hypotéza, že jako první byly zasazeny právě rány nejhlubší, které nejvíce krvácely. Nelze též vyloučit, že vykrvácení poškozené mohlo být ovlivněno dlouhodobým účinkem léků, na čemž nic nemění skutečnost, že podle posudku z odvětví toxikologie nebyla jejich přítomnost prokázána. Stěžovatel se cítí poškozen tím, že v návaznosti na výsledek znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kde je tvrzeno, že smrt nastala v řádu minut, se chtěl znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, zeptat na to, zda je možné, aby poškozená byla pod vlivem těchto léků na ředění krve, i když nebyly zjištěny při znaleckém zkoumání, avšak nebylo to možné, neboť posledně uvedený výslech znalkyně byl proveden dříve, totiž předtím než mu byl znám výsledek znaleckého zkoumání z odvětví soudní lékařství, který ho k zmiňované otázce vede.
10. Nebylo též dostatečně znalecky zkoumáno, zda mohl ovládnout své jednání v afektu. Závěry soudů jsou přitom rozporné, kdy na jednu stranu je uznáváno, že jednal afektivně (a pro afekt je typické snížení rozumové kontroly), závěr je však považován za prokázaný úmysl nepřímý, tedy absence volní složky je vylučována.
11. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že soud nepřipustil dotazy na trestní minulost svědka Š., které pokládal k ověření jeho věrohodnosti.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Třeba zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které se jeví úplné. Stěžovatel je usvědčován řadou důkazů, včetně vlastního částečného doznání. Skutečnost, že s některými závěry znaleckého zkoumání polemizuje, sama o sobě neznamená, že by musely být již provedené znalecké posudky dále doplňovány či vypracovávány posudky revizní. Odmítnutí stěžovatelových důkazních návrhů v tomto směru se tak jeví jako přiměřené, aniž by k tomu bylo nutné nějak zvláště podrobné odůvodnění.
15. Posouzení naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, včetně její kvalifikované formy, je věcí obecných soudů. Ty přitom své závěry založily plně na výsledcích provedeného dokazování. Zabývaly se i naplněním subjektivní stránky trestného činu, přičemž vyloučily, že by stěžovatel jednal v nějakém omluvitelném hnutí mysli. Z hlediska kvalifikované skutkové podstaty je případný i jejich závěr, že pro přihlédnutí k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, není vyžadováno zavinění ve formě úmyslu. Stěžovatelovy otázky předkládané v souvislosti s delší dobou umírání poškozené mají spíše povahu nepodložených spekulací, když se stěžovatel zmiňuje o možném požití a vlivu léků na ředění krve, ač o jejich roli nic nesvědčí.
16. Ani závěry obecných soudů o věrohodnosti svědka Š. a ani jeho eventuální trestní minulost podloženost výroků o vině a trestu z ústavněprávního hlediska nezpochybňují.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu