Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Marie Kučerové, právně zastoupené advokátem Mgr. Martinem Kolářem, Masarykovo náměstí 3/3 Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 30. 11. 2010 č. j. 36 Co 361/2010-114, usnesení téhož soudu ze dne 19. 1. 2012 č. j. 36 Co 361/2010-2012 a návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů soudního řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Z návrhu stěžovatelky vyplývá, že tato si podala dne 11. 6. 2010 návrh na zastavení exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 Nc 4882/2008. K podanému odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 11. 2010 č. j. 36 Co 361/2010-114 krajský soud tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok formuloval následovně: "Usnesení okresního soudu se zrušuje a řízení se zastavuje.". Tento výrok změnil krajský soud svým dalším ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 1. 2012 č. j. 36 Co 361/2010-2012 takto: "Usnesení okresního soudu se zrušuje a řízení o návrhu povinné ze dne 4. 12. 2009 na zastavení exekuce se zastavuje.".
Stěžovatelka je toho názoru, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť z usnesení krajského soudu na č. l. 114 je zjevné, že odvolací soud zamýšlel svým rozhodnutím zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vyhovět návrhu stěžovatelky na zastavení exekučního řízení. Až následně a bez jakéhokoliv relevantního důvodu změnil účastník řízení usnesení č. j. 36 Co 361/2010-114 tak, že zastavuje nikoliv řízení exekuční, ale řízení o návrhu na zastavení exekuce. Takovéto rozhodnutí přitom dle stěžovatelky nemá oporu ani ve skutkovém stavu ani v samotném odůvodnění měněného rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka má za to, že není možné takto opravným usnesením zcela změnit obsah rozhodnutí. Argumentace odvolacího soudu obsažená v jeho usnesení na č. l. 212 předmětného spisu, podle níž se jedná o věc rozhodnutou, nemůže ve věci obstát. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím o návrhu na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nedochází ke vzniku překážky věci rozhodnuté. Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu č. j.
36 Co 361/2010-114 ve vztahu k posléze vydanému usnesení č.j. 36 Co 361/2010-212 za značně zmatené. Závěrem pak stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí o předchozím odvolání stěžovatelky odvolací soud na několika místech datuje k 29. 11. 2010 a na jiném místě k 11. 3. 2010. Je tedy zřejmé, že odvolací soud odkazuje na neexistující soudní rozhodnutí.
V souvislosti s projednávaným případem si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis okresního soudu v České Lípě sp. zn. 16 Nc 4882/2008, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Návrhem ze dne 26. 11. 2008 se stěžovatelka domáhala zastavení exekučního řízení, neboť dospěla k závěru, že exekuční titul, na jehož základě má být shora zmíněná exekuce provedena, jí nebyl řádně doručen, a tudíž nemohl nabýt právní moci. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 29. 5. 2009 č. j. 16 Nc 4882/2008-39 tak, že je zamítl. Odvolací soud jej pak svým usnesením ze dne 30. 11. 2010 č. j. 36 Co 360/2010-111 potvrdil s tím, že se zaobíral důvody, pro které považuje exekuované rozhodnutí za doručené.
Přípisem ze dne 2. 12. 2009, tedy ještě před rozhodnutím odvolacího soudu o prvním návrhu na zastavení exekuce, si stěžovatelka podala nový návrh na zastavení exekučního řízení, v němž poukazuje na nesrovnalosti v zastupování před obecnými soudy, především pak na to, že exekuční titul byl doručen pouze Ing. Jaroslavu Kučerovi a nikoliv stěžovatelce. O tomto druhém návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 12. 2009 č. j. 16 Nc 4882/2008-61 tak, že ve věci zastavení exekučního řízení již bylo rozhodnuto usnesením tamního soudu ze dne 29.
5. 2009 č. j. 16 Nc 4882/2008-39, které pak bylo potvrzeno odvolacím soudem v usnesení ze dne 26. 9. 2008 č. j. 36 Co 3202008-26. Proti tomuto usnesení si pak stěžovatelka podala odvolání, o němž rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 36 Co 361/2010-114 a následně pak opravným usnesením pod č. j. 36 Co 361/2010-212. Podle náhledu Ústavního soudu lze v postupu obecných soudů dohledat některá pochybení, která však nejsou takové intenzity, aby jimi bylo možno zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky.
Předně je třeba zmínit, že z výsledků rozhodovací činnosti krajského soudu je zřejmý důvod, pro který byl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítnut - jedná se o věc již jednou rozhodnutou. Přitom nelze přistoupit na výklad stěžovatelky, podle něhož nic nebrání tomu, aby si tato podávala další a další návrhy na zastavení exekuce. Zcela jistě lze přisvědčit tomu, že v obecné rovině to možné je, ovšem v souvislosti s každým dalším návrhem se musí obecné soudy zabývat nikoli tím, zda již bylo v minulosti rozhodováno o návrhu na zastavení exekuce, ale tím, zda bylo rozhodováno o návrhu na zastavení exekuce s totožnými důvody. Pokud se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce třikrát (srov. č. l. 31, 57 a 125), přičemž její stěžejní argumentace byla vždy obdobná, je možno závěry obecných soudů stran vzniku překážky věci rozsouzené považovat za ústavně konformní.
Brojí-li stěžovatelka především proti v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu, lze jí přisvědčit, že formulace výroku usnesení ze dne 30. 11. 2010 č. j. 36 Co 361/2010-114 není zcela výstižná, nicméně následným opravným usnesením odvolacího soudu došlo k jejímu zpřesnění. Poukazuje-li stěžovatelka na nesprávné odkazy na předchozí rozhodovací činnost obecných soudů, lze tyto považovat jako písařskou chybu, neboť z kontextu případu a souvisejících rozhodnutí je zjevné, která rozhodnutí měl soud na mysli.
I přes výše nastíněné pochybení obecných soudů považuje Ústavní soud ústavní stížností napadená usnesení za ústavně konformní, neboť lze v nich dohledat hlavní myšlenkovou linii, a to, že ve věci návrhu na zastavení exekučního řízení z důvodu nedoručení exekučního příkazu bylo v minulosti již pravomocně rozhodnuto. Vzhledem k délce soudního řízení a zjevné součinnosti stěžovatelky s Ing. Jaroslavem Kučerou, nemá Ústavní soud za to, že by stěžovatelka nebyla s exekučním titulem v materiální rovině seznámena a že by tedy byla postupem obecných soudů jakkoli zkrácena na svých základních právech a svobodách.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé, přičemž dle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě k odchýlení od kautel spravedlivého procesu nedošlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97 , Sb.n.u. sv. 11, str. 9).
Stran náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem odkazuje tento na ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze náklady přiznat pouze v těch případech, kdy nebyla ústavní stížnost odmítnuta.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu