Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2022 č. j. 14 Co 44/2022-483 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. ledna 2022 č. j. 3 P 8/2021-405, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého P. K., 2. nezletilé A. K. a 3.
V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením nařídil výkon rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 3 Nc 1/2019-378 uložením pokuty ve výši 3 000 Kč stěžovatelce, kterou je povinna zaplatit na účet tohoto soudu (výroky I a II), opatrovníkem 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnice (dále též "nezletilí") pro výkon rozhodnutí jmenoval město Nepomuk (výrok III) a stěžovatelce uložil povinnost uhradit 3. vedlejšímu účastníkovi (dále též "otec") na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 1 600 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
4. Oba soudy dospěly k závěru, že předcházející výzvy adresované matce, ať už od opatrovníka nezletilých či soudu, se míjí účinkem a nejsou pro matku dostatečnou motivací k respektování soudního rozhodnutí o úpravě styku. Ačkoli nezletilí vyjadřují přání nestýkat se s otcem, nebrání tato skutečnost nařízení výkonu rozhodnutí a uložení pokuty matce. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že je to v první řadě matka, kdo nepodporuje kontakty nezletilých s otcem a jejíž názory a postoje obě nezletilé děti přejímají a jsou jimi zásadně ovlivněny. Není tedy sebemenších pochyb o tom, že současná kritická situace je důsledkem soustavného působení matky proti otci. Za těchto okolností pokuta ve výši pouhých 3 000 Kč, uložená po několika marných výzvách soudu, není nesprávným ani nepřiměřeným rozhodnutím, a to i s vědomím toho, že matka není v dobré majetkové situaci.
5. Stěžovatelka zejména namítá, že je vlastně viněna za to, že otec s dětmi nevychází a ty s ním být nechtějí. Obecné soudy uvedly, že děti ke styku nemotivuje, odrazuje je od něho, s čímž ale zásadně nesouhlasí a žádá, aby jí byly předloženy důkazy, ze kterých obecné soudy tyto skutečnosti čerpaly. Podle ní to jsou smyšlená tvrzení otce. Obecné soudy nepřihlížejí vůbec k jí uváděným tvrzením a předloženým důkazům. Krajský soud dále vystupuje vůči stěžovatelce podjatě a nezaobírá se názorem dětí. Stěžovatelka trvá na tom, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 3 Nc 1/2019-378 dodržuje, ale nemůže zabránit tomu, že děti s otcem občas nevydrží po celou stanovenou dobu. Otec se přiznal i psychologovi, že neví, jak s dětmi komunikovat, neumí s nimi vyjít. Stěžovatelka má proto za to, že skutkový stav byl neúplně a nedostatečně zjištěn. Krajský soud se vůbec jejím odvoláním a skutečnostmi v něm uvedenými nezabýval, když ani neuvedl, proč jejím důkazním návrhům nevyhověl, čímž porušil její ústavně zaručená práva.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše).
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Napadená usnesení vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
12. Oba soudy se náležitě vypořádaly s tvrzením stěžovatelky o vině na straně otce a o tom, jak styk nezletilých s otcem probíhá. Přitom respektovaly i jeho ústavně zaručená rodičovská práva podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
13. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu