Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Liberdy, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 3605/2023-390, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2023 č. j. 15 Co 251/2022-376 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. června 2022 č. j. 57 C 105/2016-354, ve znění opravného usnesení ze dne 30. prosince 2022 č. j. 57 C 105/2016-366, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Martina Blaško, advokáta, sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného dovolání stěžovatele podaného proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu v Ostravě (dále jen „okresní soud“) domáhal obnovy řízení ve sporu o náhradu škody proti advokátovi, který měl nepodáním žaloby proti poskytovateli zdravotní péče přivodit promlčení práva stěžovatele na náhradu újmy na zdraví způsobené v souvislosti s operačním výkonem. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení, a z toho důvodu ji zamítl.
Stěžovatelem namítaný důvod obnovy spočívá ve zjištění, že mu měla být poskytnuta jiná pooperační péče, než mu poskytnuta byla, což stěžovatel zjistil z článků na internetu a z odborné literatury publikované na internetu. Okresní soud uzavřel, že jde o tvrzení nová, neboť v původním řízení bylo předmětem pouze to, zda operační zákrok byl proveden lege artis, a žaloba na obnovu tak nesměřuje k původní žalobě. Navíc z tvrzených skutečností nevyplývá pro stěžovatele pravděpodobnost příznivějšího výsledku, když po ukončení právního zastoupení vedlejším účastníkem měl dostatek času podat žalobu před promlčením nároku.
3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Neztotožnil se se závěry okresního soudu ohledně uplatnění nových skutečností, protože i v původním řízení byla otázka, zda byla pooperační péče provedena lege artis, zjišťována. Stěžovatelem uváděné skutečnosti jako důvod pro obnovu řízení však nejsou skutečnostmi novými, které nemohl bez své viny uplatnit již v původním řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť neobsahuje požadované údaje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se řešení takové otázky odchyluje.
5. Podle stěžovatele z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno z důvodu nesprávného posouzení odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Je tak zřejmé, že přípustnost dovolání se zakládá na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávný je i závěr krajského soudu, podle nějž nejde o takové skutečnosti a důkazy, které odůvodňují povolení obnovy řízení.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost není přípustná v části směřující proti usnesení okresního soudu a krajského soudu. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud nevnímá subsidiaritu ústavní stížnosti pouze formálně jako podání všech opravných prostředků. Opravné prostředky musí být odůvodněny způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum napadeného rozhodnutí. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahuje předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 61.]. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.
8. Ústavní soud konstantně zastává názor, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání, nejde ani o právo absolutní, a proto může podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 14., ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 14., ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131)]. Přístup k dovolacímu řízení tak může zákonodárce podmínit řadou požadavků, včetně požadavků kladených na formu a obsah dovolání. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá ve formulaci otázky hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a ve vysvětlení, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález ze dne 29.
8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16.). Dovolatel tak musí vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel není limitován co do způsobu, jakým ke splnění uvedeného požadavku přistoupí, učiní-li tak seznatelně. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II.
ÚS 1625/21 , body 27. až 28.).
9. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nesplnění povinnosti v dovolání uvést, v čem spatřuje naplnění podmínky přípustnosti. Podle stěžovatele je z obsahu dovolání zřejmé, že přípustnost dovolání se zakládá na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ústavním soudem vyžádané dovolání stěžovatele však vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu neobsahuje. Stěžovatel žádným způsobem neoznačil právní otázky včetně uvedení judikatury, při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Netvrdí ani, že by šlo o otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené. Jeho argumentace je pouze pokračováním polemiky s právními závěry okresního soudu a krajského soudu. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Z pouhého vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
Jakkoliv postačí, pokud naplnění požadavku přípustnosti vyplývá z kterékoliv části dovolání, nelze v posuzované věci k takovému závěru dospět.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu