Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2025 č. j. 17 Co 450/2024-641, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. S. a nezletilých E. S. a S. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") podala dne 10. 5. 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") návrh na úpravu poměrů k nezletilým vedlejším účastnicím (dále jen "nezletilé") tak, že budou svěřeny do její výlučné péče, stěžovateli bude stanoveno výživné v různých částkách počínaje od 10. 5. 2020 a úpravu styku. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2024 č. j. 25 P 21/2023-594 svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů (I. výrok), stanovil stěžovateli vyživovací povinnost pro každou nezletilou částkou 10 000 Kč měsíčně s účinností od 11. 5. 2023 do 1. 10. 2023, částkou 7 200 Kč měsíčně s účinností od 2. 10. 2023 a splatnost výživného (II. a IV. výrok), vyčíslil stěžovatelův dluh na výživném za období od 11. 5. 2023 do 31. 7. 2024 částkami 81 900 Kč pro první nezletilou dceru a 69 500 Kč pro druhou nezletilou dceru a uložil mu povinnost k úhradě dluhu ve splátkách (III. a V. výrok), stanovil vyživovací povinnost matky pro každou nezletilou částkou 2 600 Kč měsíčně s účinností od 2. 10. 2023 a splatnost výživného (VI. a VIII. výrok), vyčíslil matčin dluh na výživném za období od 2. 10. 2023 do 31. 7. 2024 částkou 26 000 Kč na každou z dcer a uložil jí povinnost k úhradě dluhu ve splátkách (VII. a IX. výrok), zastavil řízení o úpravě styku (X. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (XI. a XII. výrok). V odůvodnění uvedl, že střídavá péče odpovídá nejlepšímu zájmu nezletilých a vyživovací povinnost stanovil od doby podání návrhu, nikoliv 3 roky zpětně.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal každý z rodičů odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a sice matka proti všem výrokům, kromě XI. výroku, stěžovatel proti II. až IX. výroku, tj. proti výrokům o výživném. Po doplnění dokazování dospěl městský soud k závěru, že obě odvolání jsou důvodná jen v malé části, a proto v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil I., VI., VIII. a X. výrok (I. výrok), změnil II. a IV. výrok tak, že uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu každé nezletilé částkou 8 100 Kč měsíčně od 1.
3. 2022 do 1. 10. 2023, jinak je potvrdil (II. výrok), III. a V. výrok o dluhu stěžovatele změnil tak, že ho vyčíslil pro každou nezletilou za období od 1. 3. 2022 do 31. 1. 2025 (III. výrok), změnil VII. a IX. výrok o dluhu matky (IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). V odůvodnění připomenul, že podle § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze výživné pro děti přiznat i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení, a počátek plateb výživného stanovil od okamžiku, kdy se rodina v důsledku válečného konfliktu ocitla v České republice, tj. od března 2022, přičemž podmínky pro stanovení výživného tři roky zpětně neshledal, mimo jiné i proto, že by se týkalo období, kdy rodina ještě žila na Ukrajině, zjevně v jiných majetkových poměrech.
4. Podle stěžovatele nebylo napadené rozhodnutí městského soudu předvídatelné a bylo překvapivé. Upozornil, že obvodní soud v odůvodnění odkázal na rozsudek městského soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 55 Co 313/2014-827, v němž se uvádí, že o zvýšení výživného pro nezletilé zpětně za dobu tří let od zahájení řízení by mělo být rozhodováno v zásadě výjimečně. Jestliže senát městského soudu 17 Co dospěl k opačnému právnímu názoru, měl účastníky řízení na tuto skutečnost upozornit a postupovat v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2070/07 (N 223/47 SbNU 935). Tím, že rozsudek obvodního soudu byl nepředvídatelně změněn, byl stěžovatel navíc zbaven možnosti přezkumu napadeného rozsudku v rámci obecného soudnictví.
5. Městský soud řádně neodůvodnil, v čem byla konkrétně změna poměrů, pro níž rozhodl o zvýšení výživného zpětně a neprovedl k tomu žádné dokazování. V tomto směru postupoval v rozporu s požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí. Městský soud se sice dílčím způsobem vypořádal s odlišným právním názorem obvodního soudu, který dovodil, že v zásadě je přiznání výživného zpětně výjimkou, nedal však stěžovateli svým překvapivým rozhodnutím prostor k tomu, aby snesl důkazy a argumentoval ve prospěch tvrzení, že v tomto konkrétním případě nebyly splněny podmínky pro přiznání výživného zpětně.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud také připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
9. Je doménou obecných soudů zjistit poměry účastníků a posoudit, zda se od posledního určení výše výživného změnily. Při prokázané změně poměrů svědčící zvýšení výživného a absenci konkrétních zjištění o zásadních negativních dopadech na povinného rodiče (srov. např. nález ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ) pak soudy nezletilému nemohou zpětné zvýšení výživného nepřiznat jen s obecným odkazem na právní jistotu povinného rodiče a tu bez dalšího akcentovat k tíži nezletilého a v rozporu s jeho nejlepším zájmem, který má být primárním hlediskem při rozhodování ve věcech nezletilých podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obdobně to platí pro prvotní určení výše výživného zpětně před datem zahájení řízení. Smyslem možnosti zpětného přiznání či zvýšení výživného je ochrana dětí závislých na výživě jiných osob.
10. Těžiště stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného výroku je založeno pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného dlužného výživného na nezletilé dcery, resp. s přiznáním výživného zpětně, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu věci, a zjevně nemá ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
Pokud navzdory prokázané změně poměrů nezletilému bez odpovídajícího zdůvodnění a relevantních důvodů pro výjimku soudy zpětné zvýšení výživného nepřiznají, volí až na výjimky postup jdoucí k tíži nezletilého a nevykládají zákon ústavně konformním způsobem. V stěžovatelově věci touto prokázanou změnou bylo přestěhování do České republiky. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný (i když nikterak rozsáhlý) závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
Ústavní soud navíc dodává, že matka již v původním návrhu požadovala stanovení výživného tři roky zpětně a na tomto požadavku setrvala i v odvolání (srov. bod 16. odůvodnění rozsudku městského soudu). Nešlo tak o požadavek, který by byl pro stěžovatele překvapivý, stěžovatel se k němu mohl vyjádřit v průběhu řízení před odvolacím soudem.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu