Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 3 As 288/2022-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2022 č. j. 3 A 96/2021-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Policejního prezidia České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení dvou rozsudků uvedených v záhlaví, které dle něj porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se v dubnu 2021 obrátil na Policejní prezidium České republiky s žádostí o sdělení, zda Policie České republiky zpracovává jeho osobní údaje a v případě, že je zpracovává, o jejich předání a sdělení dalších doprovodných informací (tzv. subject access request) podle § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV).
3. Policejní prezidium reagovalo sdělením ze dne 9. 6. 2021. Stěžovateli odpovědělo, že Policie České republiky jeho osobní údaje zpracovává, ovšem pouze v souvislosti se stěžovatelovým dřívějším trestním oznámením a několika navazujícími žádostmi, tedy podáními stěžovatele, která sám adresoval policejním orgánům (policejní prezidium současně uvedlo rozsah zpracovávaných osobních údajů a další doprovodné informace). Stěžovatel však byl přesvědčen, že Policie České republiky nepřiznala nějaké další zpracování jeho osobních údajů. Toto další zpracování osobních údajů podle stěžovatele souviselo s jeho sledováním, ke kterému prý došlo během léta 2017 na území České republiky a následně i v zahraničí, a na kterém se měly podílet "osoby či orgány" v působnosti Policie České republiky.
4. Stěžovatel proti sdělení policejního prezidia podal správní žalobu u Městského soudu v Praze. K žalobě doložil několik listin, které podle něj dokazují, že v zahraničí jsou zpracovávány stěžovatelovy osobní údaje (jsou o něm vedeny záznamy místními orgány veřejné moci), které "mají původ" v České republice. Městský soud provedl důkaz předloženými listinami [sděleními dvou orgánů Spojeného království, Národní kriminální agentury (National Crime Agency) a Úřadu komisaře pro informace (Information Commissioner's Office) a komunikací stěžovatele s jeho advokáty v Belgii]. Městský soud vysvětlil, že z těchto podkladů neplynou žádné relevantní informace - zda zahraniční orgány zpracovávaly osobní údaje stěžovatele, zda byl stěžovatel sledován, zda bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání apod. Městský soud tak neshledal žádný důvod se domnívat, že Policie České republiky zpracovává stěžovatelovy osobní údaje jinak, než tvrdí. Proto žalobu zamítl.
5. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a potvrdil závěry městského soudu. Mimo jiné vysvětlil, že stěžovatel nebyl schopen konkrétně a věrohodně zpochybnit tvrzení policejního prezidia, tedy jít nad rámec pouhých spekulací. Nebylo proto namístě uvažovat o využití postupu podle § 129 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 soudního řádu správního (tedy uložit policejnímu prezidiu předložit např. nějakou konkrétní listinu).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, především nedodržely tzv. princip rovnosti zbraní. Nesprávně totiž kladly jakoukoli nejistotu v dokazování k jeho tíži. Rovněž vytýká správním soudům, že z provedeného dokazování nevyvodily (podle stěžovatele) zcela jasné závěry. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku činnosti osob či orgánů spadajících do působnosti Policie České republiky došlo ke zpracování jeho osobních údajů. Opakuje, že v Belgickém království a Spojeném království se o něj zajímají policejní orgány a jsou tam zpracovávány jeho osobní údaje (jsou o něm vedeny záznamy), které mají původ v České republice. A je vyloučeno, aby sledování stěžovatele v České republice a následně i v zahraničí probíhalo bez vědomí českých orgánů činných v trestním řízení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud nejprve uvádí, že stěžovatel se na něj obrací v relativně krátké době již s několikátou ústavní stížností (všechny stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné). Ústavnímu soudu je tak do značné míry znám i širší kontext stěžovatelovy žádosti ohledně zpracování jeho osobních údajů a pro přehlednost jej zde připomíná.
9. Stěžovatel v březnu roku 2020 podal trestní oznámení. Domníval se, že byl během svého pobytu v České republice během léta 2017 sledován několika osobami a následně pronásledován i v zahraničí. Státní zastupitelství tehdy nezjistilo žádné skutečnosti, které by potvrzovaly podezření ze spáchání trestného činu vůči stěžovateli. Stěžovatelovo oznámení proto založilo bez dalšího opatření. Proti postupu státního zastupitelství se stěžovatel bránil, nakonec i ústavní stížností, kterou však Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud stěžovatelovo trestní oznámení označil za "natolik vágní, neurčité a založené na subjektivních pocitech, že ani podle názoru Ústavního soudu ve věci nelze bez dalšího dovodit, že by se vůči stěžovateli neznámé osoby dopustily jím vyjmenovaných trestných činů" (usnesení ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 3507/20 , bod 11).
10. Poté se stěžovatel různými způsoby snažil zjistit, zda Policie České republiky nezpracovává jeho osobní údaje v souvislosti s jeho domnělým sledováním. Mimo žádosti v nynější věci se stěžovatel např. neúspěšně pokoušel získat informace o případném zpracování jeho osobních údajů z Centrální evidence stíhaných osob (blíže k tomu usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. III. ÚS 3409/23 ).
11. Ani v postupu správních soudů v nynější věci nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud nejde o otázky ústavněprávního významu, nemůže bez dalšího přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů veřejné moci včetně orgánů soudních. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikaturu].
12. Princip rovnosti zbraní, na který se odvolává stěžovatel, je jedním z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu (byť jej Ústavní soud spojuje přesněji s čl. 37 odst. 3 Listiny). Tento princip vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Jinak řečeno, cílem zásady rovnosti zbraní je dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10
(N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), body 28 a 29, nověji nález ze dne 4. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 111/23 , bod 15; pro srovnání též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 9. 2017, Regner proti České republice, č. 35289/11, § 146].
13. Požadavek na rovnost účastníků řízení se promítá i do rozdělení důkazního břemene. Ústavní soud obecně uznává, že princip rovnosti zbraní zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena. Pokud jsou tato břemena nepřiměřená, nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé [mj. nález ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04
(N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) - Důkazní břemeno v diskriminačních sporech, bod 64, srov. podobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 2. 2011, Metalco Bt. proti Maďarsku, č. 34976/05, § 24].
14. Porušením principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny může být aplikace příliš vysokého důkazního standardu [nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13
(N 156/74 SbNU 333), body 47-48]. K zajištění rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, může v určitých situacích přispět i přenesení důkazního břemene na druhou stranu sporu. K němu však dochází typicky za předpokladu, že žalobce již prokázal určité relevantní skutečnosti svědčící o prima facie porušení práva nebo že relevantní skutkové okolnosti nejsou sporné, nikoli na základě ničím nepodložených tvrzení [srov. již nález Pl. ÚS 37/04 , bod 72, či nález ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17
(N 84/89 SbNU 269), bod 57].
15. Nynější věc se týká zpracování osobních údajů. Této oblasti se otázka přenášení důkazního břemene (ohledně porušování relevantních právních předpisů) nijak nevyhýbá, v mnoha ohledech naopak. Jak směrnicí 2016/680, tak obecným nařízením o ochraně osobních údajů (nařízení 2016/679, tzv. GDPR) se prolíná povinnost správce osobních údajů doložit, že zpracování osobních údajů probíhá v souladu se základními zásadami těchto předpisů (srov. čl. 4 odst. 4 a čl. 19 směrnice 2016/680, resp. čl. 5 odst. 2 a čl.
24 GDPR). Tuto povinnost potvrzuje judikatura Soudního dvora EU i soudů členských států Unie [srov. např. rozsudky Soudního dvora EU ze dne 4. 5. 2023, Bundesrepublik Deutschland, C-60/22, EU:C:2023:373, bod 53, a 4. 2. 2022, Valsts ienemumu dienests, C-175/20, EU:C:2022:124, bod 77; srov. též rozsudek Rechtbank Amsterdam (Okresního soudu v Amsterdamu) ze dne 15. 3. 2023, ECLI:NL:RBAMS:2023:1407, bod 11.14.; ve všech rozsudcích bylo zpracování osobních údajů prokázáno či nebylo sporné].
16. Podstata nynějšího případu je však odlišná (a to od všech výše zmíněných příkladů).
Policejní prezidium stěžovateli na jeho žádost poskytlo podrobný přehled zpracovávaných osobních údajů a dalších doprovodných informací (nejde tedy o případ, kdy by snad policejní prezidium odmítlo stěžovateli sdělit, zda jeho osobní údaje Policie České republiky zpracovává např. s odkazem na § 28 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů). Stěžovatel své výhrady nicméně podává tak, že policejní prezidium podle něj nepřiznalo nějaké další zpracování osobních údajů. Opakuje, že toto údajné zpracování osobních údajů souvisí s jeho domnělým sledováním: "policejní prezidium nesdělilo stěžovateli všechny případy zpracovávání osobních údajů - zejména ničeho neuvedlo ohledně zpracovávání v období od 8.
7. do 2. 8. 2017". Policejní prezidium však, zjednodušeně řečeno, odmítá, že k jakémukoli jinému zpracování osobních údajů vůbec došlo. A sporným tedy není např. dodržování zásad při zpracování osobních údajů, které policejní prezidium "přiznalo", ale vlastně celý další údajný případ zpracování osobních údajů.
17. Stěžovatel se snažil zpochybnit tvrzení policejního prezidia pomocí listin, které předložil též u městského soudu. Snažil se ukázat, že vzhledem k jejich obsahu muselo logicky docházet k dalšímu, nepřiznanému zpracování jeho osobních údajů. Správní soudy tento způsob argumentace nijak neomezily, naopak všechny listiny, které stěžovatel předložil, hodnotily. Z těchto listin však nezískaly ani náznak jakékoli pochybnosti o tom, že by policejní orgány zpracovávaly stěžovatelovy osobní údaje jinak, než tvrdily.
18. Na těchto závěrech správních soudů není nic neústavního. Sdělení Národní kriminální agentury je v podstatě jen formulářová odpověď na dotaz stěžovatele ohledně zpracování jeho osobních údajů. Národní kriminální agentura stěžovateli informaci, zda jsou o něm zpracovávány osobní údaje, odepřela, a to s odkazem na povahu své činnosti. Výslovně však uvedla, že z toho nemá dovozovat, že jeho osobní údaje zpracovává. Úřad komisaře pro informace pak stěžovateli jen sdělil, že Národní kriminální agentura tímto postupem zjevně neporušila předpisy na ochranu osobních údajů.
Předloženou komunikaci se stěžovatelovým advokátem v Belgii pak tvoří tři kusé e-maily. Jediné, co obsahují, je kratičká a ničím konkrétním nepodložená domněnka stěžovatelova bývalého zástupce o možném sledování či trestním stíhání (nutno dodat, že jde navíc zjevně o útržek konverzace mezi dvěma stěžovatelovými advokáty, aniž by však stěžovatel dodal např. její pokračování či vyústění; blíže srov. body 16 až 18 rozsudku městského soudu).
19. Aniž by chtěl Ústavní soud zlehčovat stěžovatelovy obavy, ani z ústavní stížnosti, ani z jeho předchozích podání v této věci nelze srozumitelně a alespoň trochu konkrétně zjistit, čeho se mělo týkat jeho údajné sledování, v čem vlastně spočívá náplň stěžovatelovy práce, proč se o něj policejní orgány (údajně) zajímají apod. - tedy dodat nějaký kontext jeho nynější žádosti. Podobně jako ve věci II. ÚS 3507/20 (srov. bod 9 shora) je i zde ústavní stížnost značně neurčitá.
20. V takovém případě však nelze správním soudům vytýkat, že nepřesunuly důkazní břemeno na policejní prezidium, neuložily mu předložit konkrétní listinu atd. Ze stěžovatelových tvrzení ani předložených podkladů jednoduše nezískaly žádnou relevantní pochybnost o postupu policejního prezidia, se kterou by mohly dále pracovat.
21. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu