Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2024 č. j. 1 As 246/2023-72, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policejního prezidia České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2022 č. j. 17 T 30/2018-11224, který nabyl právní moci dne 18. 2. 2022, uznán vinným ze spáchání úmyslných trestných činů, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce pěti let a peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč. V důsledku toho příslušný útvar Policie České republiky (dále jen "správní orgán") rozhodl, že stěžovateli podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, odnímá zbrojní průkaz. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 6. 2023 č. j. PPR-27640-3/ČJ-2023-990450 zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel přestal splňovat podmínku bezúhonnosti podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o zbraních, a je tak naplněn zákonný předpoklad pro odnětí zbrojního průkazu.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu ke krajskému soudu. V ní namítl, že mu byl zbrojní průkaz odňat na dobu 10 let pro nesplnění podmínky bezúhonnosti podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o zbraních, správně mu však měl být odňat pouze na dobu 5 let podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 2. téhož zákona. Uvedl, že byl-li mu uložen trest odnětí svobody v délce 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let, nejde o "trest odnětí svobody převyšující 2 roky" podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o zbraních, ale toliko o "jiný trest než trest odnětí svobody" podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 2. téhož zákona, podle něhož se osoba považuje za bezúhonnou již po uplynutí 5 let od právní moci odsuzujícího rozsudku. Krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2023 č. j. 63 A 30/2023-34 správní žalobu stěžovatele odmítl, neboť ji shledal nepřípustnou podle § 68 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Zdůraznil, že stěžovatel napadá pouze odůvodnění rozhodnutí vedlejšího účastníka a brojí toliko proti délce doby, po kterou nebude považován za bezúhonnou, nikoliv však proti samotnému odnětí zbrojního průkazu. Krajský soud ověřil, že ve výrocích správních rozhodnutí nebylo specifikováno, zda stěžovatel ztratil bezúhonnost na dobu 5 let [§ 22 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o zbraních], nebo na dobu 10 let [§ 22 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o zbraních]. Tímto se správní orgány zabývaly toliko okrajově v odůvodnění svých rozhodnutí, která žádným způsobem nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti stěžovatele.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu. Zdůraznil, že podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních správní orgán rozhodoval toliko o odnětí zbrojního průkazu. Zákon o zbraních přitom neumožňuje v rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu stanovit dobu, po jakou se zbrojní průkaz odnímá. Z § 26 odst. 1 písm. c) téhož zákona naopak vyplývá, že platnost takto odebraného zbrojního průkazu zaniká, pročež odnětí lze považovat za trvalé až do případného vydání nového zbrojního průkazu.
Pravomoc posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínku bezúhonnosti pro vydání zbrojního průkazu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních je správnímu orgánu svěřena až v řízení o vydání zbrojního průkazu. Pokud správní orgány učinily úvahu o tom, po jak dlouhou dobu nebude stěžovatel bezúhonný ve smyslu určitého konkrétního bodu podřazeného pod § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních, pouze v odůvodnění rozhodnutí, nezakládá takto vyslovený názor stěžovateli žádná práva ani povinnosti. K tvrzenému zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele může dojít teprve v řízení o vydání nového zbrojního průkazu případným výrokem o zamítnutí vydání zbrojního průkazu podle § 18 odst. 2 zákona o zbraních, shledá-li příslušný správní orgán, že stěžovatel dosud nesplňuje podmínku bezúhonnosti.
Namítá-li stěžovatel, že postup správních orgánů je nezákonný, neboť ve výroku jejich rozhodnutí nebylo uvedeno plné znění § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních včetně jeho konkrétního bodu, jde o nepřípustnou námitku, neboť tuto stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud rozumí obavě stěžovatele, že za situace, kdy oba správní orgány nad rámec nutného vyslovily svůj právní názor o délce doby, po kterou bude stěžovatel považován za bezúhonného a stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí, může trvat vydání nového zbrojního průkazu delší dobu, neboť bude nutno těmto názorům čelit i případně opravnými prostředky.
To je však situace zákonem předvídaná, neboť teprve v řízení o vydání nového zbrojního průkazu mohou správní orgány závazně posoudit splnění podmínky bezúhonnosti podle § 22 zákona o zbraních, přičemž nelze předjímat, zda bude nutno využít opravných prostředků. Odmítnutí správní žaloby krajským soudem tudíž nebylo formalistické, ale respektující zákonné pravomoci správních orgánů, jakož i zákonná ustanovení o přípustnosti správní žaloby.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti (podáním ze dne 15. 5. 2024 stěžovatel upřesnil, že ústavní stížnost je obsažena jen na prvních čtyřech stranách s tím, aby ke stranám číslo 5 až 18 ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2024 nebylo přihlíženo, neboť se netýkají posuzované věci) shrnuje průběh řízení před správními soudy s tím, že nechť je napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena Nejvyššímu správnímu soudu. Ten se má podle stěžovatele vypořádat s otázkou, po jakou dobu stěžovatel pozbyl bezúhonnost podle zákona o zbraních. Stěžovatel neodkazuje na žádné ustanovení Ústavy, Listiny či jiné součásti ústavního pořádku, pouze konstatuje, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho "základní právo na právní jistotu". Je toho názoru, že posouzení délky, po kterou osoba ztrácí bezúhonnost podle zákona o zbraních, je vhodné již v řízení o odnětí zbrojního průkazu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu zasahuje do právní jistoty stěžovatele a způsobuje, že "nemůže být nikdy dodržena pětiletá lhůta" podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o zbraních.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), protože stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecných soudů [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96
(N 26/7 SbNU 165)]. Do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
8. Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhá zrušení toliko rozsudku Nejvyššího správního soudu o zamítnutí své kasační stížnosti. Z toho důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přezkoumával a případně rušil předcházející rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů.
9. Úsporná ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, je pouhou rekapitulací předcházejícího řízení a polemikou o tom, zda postup správních orgánů a soudů byl ve vazbě na "právní jistotu" stěžovatele vhodný, či nikoliv. Již to zakládá důvod pro použití § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Platí, že čím obecnější je argumentace stěžovatele, tím obecněji se s ní může Ústavní soud vypořádat. Ústavní soud proto uvádí, že v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal žádný ústavněprávní nedostatek. Rozhodnutí je náležitě odůvodněné, prosté prvků soudní svévole i přepjatého formalismu, Nejvyšší správní soud se nedopustil ani neústavního výkladu zákona o zbraních či soudního řádu správního.
10. Stěžovatel ani v řízení před krajským soudem nezpochybnil samotný výrok správních rozhodnutí, resp. nikterak nepolemizoval s odnětím zbrojního průkazu, pouze projevil nesouhlas s odkazem na § 22 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o zbraních v jejich odůvodněních. Krajský soud proto jeho správní žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, neboť správní žaloba představující polemiku toliko s odůvodněním rozhodnutí, je nepřípustná [§ 68 písm. d) s. ř. s.]. V daném případě nejde o odmítnutí spravedlnosti, ale o zákonem předvídaný procesní postup.
Nejvyšší správní soud poté rozhodnutím, které je jako jediné ústavní stížností napadeno, zamítl kasační stížnost proti usnesení krajského soudu. S námitkou stěžovatele, která je vznesena i v ústavní stížnosti se přitom náležitě vypořádal (viz bod 4. výše), další námitkou se vzhledem ke koncentraci důvodů kasační stížnosti (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) nezabýval (bod 4. i. f.); stěžovatel ani nezpochybňuje, že tuto námitku v řízení před krajským soudem neuplatnil.
11. Nejvyšší správní soud náležitě ozřejmil, že odnětí zbrojního průkazu lze považovat za trvalé až do případného vydání nového zbrojního průkazu. Zákonná úprava ani neumožňuje ve výroku rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu uvést dobu, po jejímž uplynutí bude osoba považována za bezúhonnou. Tato otázka bude autoritativně posuzována správním orgánem až v řízení o vydání zbrojního průkazu. Neexistuje-li právo stěžovatele na uvedení doby potřebné pro znovuzískání zbrojního průkazu ve výroku rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu, resp. tomu odpovídající povinnost správního orgánu, nemůže být pojmově zasaženo ani do "právní jistoty" či legitimního očekávání stěžovatele.
Odkázala-li správní rozhodnutí v odůvodnění na § 22 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o zbraních, je třeba opětovně uvést, že samotné odůvodnění není způsobilé zasáhnout do práv a povinností stěžovatele, ani není exekučně vykonatelné (tím je pouze výrok rozhodnutí). Správní orgán bude v řízení o vydání zbrojního průkazu povinen řádně posoudit splnění všech zákonných podmínek, včetně bezúhonnosti. Nejvyšší správní soud, a tím méně pak Ústavní soud, není oprávněn "předbíhat" rozhodování správních orgánů v (možném budoucím) řízení o vydání zbrojního průkazu.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu