Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem, AK se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008 čj. 9 Cmo 214/2008-80 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 1 548 000,- Kč s příslušenstvím; současně požádal o osvobození od soudního poplatku za žalobu. Soud prvního stupně dne 2. 1. 2008 návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku za žalobu zamítl; své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
Dne 12. 5. 2008 Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce napadené usnesení potvrdil; shodně se soudem I. stupně neshledal podmínky pro vyhovění návrhu, byť se neztotožnil s jeho názorem ohledně podílu třetích osob na úhradě soudního poplatku. Ve věci, stejně jako o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, dosud nebylo rozhodnuto.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku za žalobu, zejména posouzením jeho poměrů ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož je mu údajně bráněno v přístupu k soudu. Stěžovatel tvrdí porušení základního práva na soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny a principů spravedlivého procesu při odůvodnění soudního rozhodnutí. Relevantní ustanovení § 138 o. s. ř. zní:
"§ 138
(1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
(2) Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly."
Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatel ve své stížnosti poukázal, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá.
O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy by však na určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, a to zejména s ohledem na jejich znění, které zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím tato ustanovení zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení o občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Právní stát si proto lze jen stěží představit bez možnosti přístupu k soudům v občanskoprávních záležitostech.
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. V nálezu
IV. ÚS 289/03
[Sb. n. u., sv. 34, str. 281 (283-284)], Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že: "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.
V případě stěžovatele nalézací soud dospěl k závěru, že: "nesluší se žalovanému přiznati dobrodiní ust. § 138 odst. 1 o. s. ř.", neboť na jeho straně předpoklady pro osvobození od soudního poplatky nejsou dány, a toto své zjištění náležitě odůvodnil. Se závěry nalézacího soudu se v podstatné části ztotožnil i odvolací soud. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily; tomu, že by v posuzované věci byly stěžovatelem kritizované právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nic také nenasvědčuje. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro svůj zásah.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 24. září 2008
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu