Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Nikoly Merklové, Filipa Kracíka, Jakuba Kracíka a Jana Mayera, zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2023 č. j. 30 Cdo 170/2023-140, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. 23 Co 204/2022-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. března 2022 č. j. 17 C 331/2020-94, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částky pro každého z nich ve výši 176 240,80 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaná částka sestávala z částky 90 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobeném nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 90/2012, z částky 30 000 Kč za délku souvisejícího exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Milošem Dvořákem pod sp. zn. 041 EXE 666/17 a z částky 56 240,80 Kč, jako škody, jež každému z nich vznikla vynaložením nákladů na právní zastoupení v uvedeném exekučním řízení. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil obvodní soud zjištěním, že v posuzovaném nalézacím řízení a exekučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, úkony v obou řízeních byly v zásadě činěny v přiměřených lhůtách. Nárok stěžovatelů na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům na právní zastoupení není podle obvodního soudu dán, neboť tyto náklady stěžovatelé mohli a měli uplatnit v exekučním řízení, kde by se o nich standardně rozhodovalo.
3. Stěžovatelé podali proti rozsudku obvodního soudu odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal rozsudek obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné a je důvodné pouze v části proti výroku o nákladech řízení, proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku, ve druhém jej změnil a uložil stěžovatelům povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
4. Stěžovatelé následně napadli rozsudek městského soudu v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, a to zčásti jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o. s. ř."), a ve zbylé části je neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť stěžovateli vymezené otázky přípustnost dovolání nezakládaly, protože při jejich řešení se městský soud neodchýlil od judikaturních závěrů dovolacího soudu.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po stručném shrnutí věci popsali průběh řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 a odkázali na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých byla délka řízení shledána nepřiměřenou. Dále stěžovatelé zdůraznili, že jim nelze klást k tíži využití procesních práv podáváním opravných prostředků. Podle jejich názoru, jediná skutečnost, která byla v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 mimo moc soudů a mohla objektivně zapříčinit delší dobu řízení, bylo zpracování znaleckého posudku trvající půl roku. Nicméně kdyby soudy v úvodu řízení správně posoudily jimi vznesenou námitku promlčení, nemuselo by vůbec dojít na znalecké zkoumání.
6. Stěžovatelé zastávají názor, že exekuční řízení bylo proti nim vedeno zbytečně, protože bylo zahájeno na základě titulu, k jehož kasaci došlo dovolacím soudem. Jakákoliv doba vedení takového řízení je podle nich nepřiměřeně dlouhá, a proto jim přísluší nárok na přiměřené zadostiučinění za vedení takového řízení. Soudy také neučinily jakýkoliv závěr o tom, zda by byly stěžovatelům v exekučním řízení přiznány náklady řízení, tj. zda by tento nárok v řízení měli. Domnívají se, že když v exekučním řízení neuplatnili nárok na náhradu nákladů řízení, nemůže jim to být kladeno k tíži. Stěžovatelé nemohli být s případným nárokem na náhradu nákladů řízení úspěšní, neboť podle exekučního titulu, byť jak se později ukázalo nezákonného, byli v prodlení s plněním. Za takové situace jim nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení.
7. Ústavní soud, po odstranění vad návrhu, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími a svým postupem neporušily tvrzená základní práva stěžovatelů. Stěžovatelé se snaží svým návrhem dosáhnout přehodnocení závěrů soudů, čímž staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance, která mu nenáleží. K tomu Ústavní soud dodává, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči obecným soudům, není zásadně oprávněn zasahovat do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před obecnými soudy. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jsou-li hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud pochybení takového rázu ve věci stěžovatelů neshledal, považuje skutková zjištění o tom, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a že úkony v obou řízeních byly v zásadě činěny v přiměřených lhůtách, za výsledek volného hodnocení důkazů a nemá důvod tento proces dokazování a jeho výsledek zpochybnit. Nikterak neobstojí ani odkazy stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu, neboť jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby trvání řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem věci.
Při úvaze o přiměřenosti délky řízení vycházely soudy ze zjištěných konkrétních okolností.
10. V dané věci stěžovatelé zpochybnili postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se projevuje také tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na soudní ochranu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na posouzení, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 , ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ve věci stěžovatelů si Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání, a to jak pro objektivní nepřípustnost, kteréžto důvody jsou notorietami, tak pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, nezjistiv porušení základních práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu