Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. S. M., advokátkou, proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. 12. 2001, čj. 392/77 474/2001,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. 12. 2001, čj. 392/77 474/2001, jakož i správní rozhodnutí tomuto rozhodnutí předcházející, a současně zakázal Ministerstvu financí ČR, Finančnímu ředitelství v Brně, jakož i Finančním úřadům v Hodoníně a Břeclavi, aby pokračovaly v porušování jeho práv a svobod, a přikázal jim, aby obnovily stav před jejich porušením. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo financí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") nepovolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11.
11. 1998, čj. 1026a/97/FŘ/150 s odůvodněním, že podmínky pro přezkoumání rozhodnutí nejsou splněny, protože vydáním rozhodnutí nemohlo dojít ke stanovení daně v nesprávné výši. Posledně uvedeným rozhodnutím pak bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hodoníně ze dne 14. 2. 1997, čj. 10804/97/309910/2999, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti ze dne 16. 12. 1996, o zrušení dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Břeclavi č. 389 ze dne 27. 7. 1994, čj. FÚ-9205/230-94/Še-Tu.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval dosavadní průběh daňového řízení, vyjádřil své přesvědčení, že v jeho případě daň byla stanovena někomu, kdo ji podle zákona neměl platit, a že tudíž nebyla respektována základní zásada dle § 2 odst. 1 daňového řádu, a tvrdí, že tím současně došlo k porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), aniž by svá tvrzení odůvodnil podrobnější ústavněprávní argumentací. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatele dosáhnout zrušení dříve učiněných meritorních daňových rozhodnutí, především dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Břeclavi č. 389 ze dne 27. 7. 1994, čj. FÚ-9205/230-94/Še-Tu. Z odůvodnění ústavní stížnosti plyne, že toto rozhodnutí napadl odvoláním, o němž Finanční ředitelství v Brně rozhodlo, zřejmě v neprospěch stěžovatele, rozhodnutím ze dne 2. 2. 1995, čj. FŘ 3714/230/94. Stěžovatel sice neuvedl, zda posledně uvedené rozhodnutí napadl správní žalobou dle části páté, hlavy druhé o.s.ř., z kontextu odůvodnění ústavní stížnosti však plyne, že nikoliv.
Za této situace je evidentní, že pokud se domáhá i zrušení všech rozhodnutí předcházejících rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 14. 12. 2001, nevyčerpal veškeré prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se tudíž o ústavní stížnost nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona.
Pokud jde o samotnou povahu rozhodnutí vydávaných dle § 55b daňového řádu, z dosavadní judikatury obecných soudů (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2000, čj. 6 A 9/99-52) i Ústavního soudu (viz např. stanovisko pléna vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 12/2000
-st), zřejmě vyplývá, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b daňového řádu nepodléhají soudnímu přezkumu. Takové rozhodnutí nezasáhlo a zasáhnout nemohlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatele, natož pak do jeho ústavních práv. V daném případě se Ústavní soud navíc ztotožňuje s právním názorem ministerstva financí obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy že odvoláním napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 11. 1998 nestanovovalo základ daně a daň, a tudíž je nebylo vůbec možno přezkoumávat dle § 55b daňového řádu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu