Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky S. V., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem, sídlem Dýšinská 476, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2021 č. j. 70 Co 30, 31/2021-897 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2020 č. j. 14 Nc 1309/2019-447, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2020 č. j. 14 Nc 1309/2019-630 a doplňujícího rozsudku ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 14 Nc 1309/2019-730, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a M. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zahrnující princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Obecné soudy rovněž podle stěžovatelky nerozhodly v souladu s nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vedlejší účastník (otec nezletilé) inicioval svým návrhem řízení o úpravě poměrů nezletilé B. V., který původně navrhoval svěření nezletilé do péče matky, avšak v průběhu řízení svůj návrh změnil a požadoval, aby nezletilá byla svěřena do jeho péče. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem zahájil obvodní soud řízení o stanovení dohledu nad nezletilou a posléze k návrhu otce také řízení o neshodě rodičů v podstatné záležitosti nezletilé: zda má o nezletilou pečovat dětský psychiatr MUDr.
F. Kosová. Stěžovatelka naopak žádala, aby nezletilá byla svěřena do její péče a s otcem aby se stýkala jen formou asistovaných styků, a to s ohledem na psychické problémy nezletilé vůči otci. Kolizní opatrovník nezletilé (Městská část Praha 12) v závěru řízení před obvodním soudem navrhl dočasné svěření nezletilé do péče speciálního zařízení Dům tří přání, z. ú., kde by jí odborníci pomohli zpracovat stresové zážitky a odpočinout si od náročných situací, které zatím prožívala. Napadeným rozsudkem svěřil nezletilou po dobu před a po rozvodu rodičů do péče otce (I.
výrok), rozhodl o povinnosti stěžovatelky jako matky přispívat na výživu nezletilé (II. výrok), nad výchovou nezletilé stanovil dohled s tím, že orgán sociálněprávní ochrany dětí bude soudu podávat zprávy o situaci v rodině a o dalším vývoji nezletilé každý měsíc (III. výrok), řízení o úpravě styku nezletilé se stěžovatelkou vyloučil k samostatnému řízení a rozhodnutí (IV. výrok), zastavil řízení o neshodách rodičů v podstatné záležitostí - poskytování péče nezletilé MUDr. F. Kosovou (V. výrok), rozhodl o předběžné vykonatelnosti rozsudku s ohledem na nutnost stabilizace výchovného prostředí nezletilé (VI.
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. a VIII. výrok). Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé, která nese následky konfliktu mezi rodiči a prioritou pro ni je stabilizace poměrů a zajištění stálého, nekonfliktního a pečujícího prostředí, bude její svěření do péče vedlejšího účastníka. Z tohoto důvodu nepřicházela v úvahu střídavá péče. Provedenými důkazy nebyl žádný z rodičů jako vychovatel nezletilé vyloučen, stěžovatelka však byla znalci hodnocena jako ten z rodičů, kdo upřednostňuje svůj osobní zájem před zájmem nezletilé a nezletilou využívá jako prostředek k řešení sporů s vedlejším účastníkem.
Bylo také prokázáno, že stěžovatelka opakovaně bezdůvodně bránila styku nezletilé s vedlejším účastníkem a vůči vedlejšímu účastníkovi ji dlouhodobě negativně ovlivňovala. Obvodní soud proto považoval svěření nezletilé do péče otce za vhodnější a šetrnější postup, než by bylo její umístění do zařízení Domu tří přání, z. ú., jak navrhoval kolizní opatrovník. Rozhodnutí o úpravě styku stěžovatelky s nezletilou obvodní soud vyloučil k samostatnému projednání, z důvodu dalšího dokazování. Protože svěřením nezletilé do péče vedlejšího účastníka odpadl předmět sporu mezi rodiči - tedy sporná otázka o poskytovateli psychiatrické péče nezletilé - obvodní soud řízení v této věci zastavil.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem odmítl stěžovatelčino odvolání proti IV. výroku rozsudku obvodního soudu, jinak tento rozsudek potvrdil, pouze změnil III. výrok tak, že zprávy o dohledu nad nezletilou bude orgán sociálněprávní ochrany dětí soudu poskytovat vždy ke konci kalendářního čtvrtletí (nikoliv tedy každý měsíc). Podle městského soudu věnoval obvodní soud dané věci velkou pečlivost a provedl rozsáhlé dokazování s tím, že své závěry konkrétně, srozumitelně a pečlivě vysvětlil, a proto městský soud na odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu odkázal.
K odvolacím námitkám stěžovatelky zejména městský soud poznamenal, že neprovedl-li obvodní soud důkaz písemnými prohlášeními předloženými stěžovatelkou, popřípadě nevyslechl autory těchto prohlášení jako svědky, učinil tak proto, že již provedenými důkazy měl za zjištěné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Rovněž zjevně nepovažoval za potřebné doplnit dokazování posudky PhDr. Karla Humhala, který vyšetřil nezletilou a na žádost stěžovatelčina advokáta vyšetřil i samotnou stěžovatelku. Vyjadřuje-li se znalec ke vztahu nezletilé k otci, aniž měl možnost pozorovat je ve vzájemné interakci, a vycházel pouze ze zprostředkovaných informací od stěžovatelky, není jeho posouzení objektivní.
Posouzení osobnosti stěžovatelky vychází podle městského soudu z toho, co ona sama znalci sdělila. K posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem - psychologem, uvedl, že pro takový posudek není předepsaný žádný závazný standard a je plně v kompetenci znalce pověřeného vypracováním posudku, jaké metody vyšetření zvolí, dokáže-li ovšem soudem uvedenou odbornou otázku srozumitelně vysvětlit a odůvodnit. V tomto smyslu nezůstává žádný z obou znalců v dané věci, tedy nejen stěžovatelkou zpochybňovaný znalec PhDr.
Slavomil Fischer, ale také soudem ustanovený znalec z oboru psychiatrie, dané zásadě nic dlužen. Správnost závěrů obou znalců je ostatně potvrzována podle městského soudu i posléze (po rozhodnutí obvodního soudu) učiněnými zjištěními kolizního opatrovníka o překvapivě rychlé adaptaci nezletilé na péči otce s tím, že kolizní opatrovník již pro účely odvolacího řízení nenavrhoval umístění nezletilé do péče odborné instituce a naopak podporoval setrvání nezletilé v péči otce. Městský soud se také ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka upřednostňuje v dané věci jen svůj vlastní zájem a ovlivňuje nezletilou, která je tím nevhodně vtažena do konfliktu mezi rodiči.
Je to tak podle městského soudu sama stěžovatelka, která - nehodlajíc akceptovat rozhodnutí obvodního soudu - nedovolila nezletilé vzít si s sebou k otci žádné osobní věci, ani její oblíbenou panenku.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka především zdůrazňuje, že obecné soudy nezohlednily nejlepší zájem dítěte ve smyslu Úmluvy. Zdůrazňuje, že doposud nebyly žádné pochybnosti o její péči o obě děti (tedy o nezletilou a jejího staršího bratra), aby náhle bylo dítě od ní odtrženo. Soudy přitom nepřijaly návrh na vyhotovení revizního znaleckého posudku, byť jsou ve věci objektivní pochybnosti o kvalitě posudků, které soudu předložili ustanovení znalci. V řízení nebylo podle stěžovatelky ani v nejmenším prokázáno, že by jako matka v péči o nezletilou selhala. Konstatování, že oproti stěžovatelce je vedlejší účastník rodičem, který má příznivější výchovné předpoklady a schopnosti zejména proto, že upřednostňuje potřeby nezletilé, nemůže být důvodem pro svěření dítěte do jeho péče. To platí o to víc, že stěžovatelce byl umožněn jen asistovaný styk s nezletilou jednou za 14 dnů. Takové rozhodnutí podle stěžovatelky nemůže být v zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy podle stěžovatelky neprovedly jí navržené důkazy a k předání nezletilé došlo, aniž by se mohla rozloučit se svými blízkými. Navíc předběžná vykonatelnost rozhodnutí obvodního soudu o svěření nezletilé do péče vedlejšího účastníka nebyla žádným z účastníků navrhována. Nechtěly-li soudy svěřit stěžovatelce nezletilou do její péče, měly ji svěřit do péče odborného řízení, jak původně navrhoval orgán sociálněprávní ochrany dětí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud na druhé straně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Vlastní argumentace v ústavní stížnosti podle Ústavního soudu důsledně nereaguje na věcné a podrobné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka zejména nevysvětluje svoje východisko, proč by zjištění, že vedlejší účastník podporuje zájmy nezletilé (na rozdíl od stěžovatelky, která sleduje více svůj vlastní zájem), nemělo vést ke svěření nezletilé do jeho péče. Stěžovatelka ani podrobněji neobjasňuje, proč by měly obecné soudy nechat zpracovat revizní znalecké posudky na psychický stav nezletilé, když důvodem pro takový postup nemůže být skutečnost, že stěžovatelkou oslovení znalci vypracovaly znalecké posudky, v nichž vycházely jen z jejího tvrzení a například skutečnou interakci mezi nezletilou a vedlejším účastníkem vůbec nezjišťovali.
Na tyto skutečnosti, jakož i na to, že některé osoby stěžovatelce podepsaly jí připravená prohlášení, aniž by jejich obsah mnohdy - jak vyplynulo i ze svědeckých výpovědí před soudem - četly, pak soudy reagovaly postupem, který je podle Ústavního soudu akceptovatelný; tedy k takto koncipovaným důkazním návrhům stěžovatelky se v odůvodnění napadených rozhodnutí sice vyjádřily, ale důkazy jimi neprováděly.
8. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy neprováděly žádné jí navrhované důkazy, když z podrobného odůvodnění rozsudku obvodního soudu je zjevné, že zejména stěžovatelkou předkládanými zdravotními zprávami, jakož i například výslechem psychiatrické lékařky MUDr. F. Kosové se tento soud podrobně zabýval a vyjádřil k nim své stanovisko. Rovněž nezletilá byla před obvodním soudem slyšena a obvodní soud vzal její názor v úvahu.
9. K rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti výroku o svěření nezletilé do péče vedlejšího účastníka (a to za asistence soudního vykonavatele) obvodní soud přistoupil proto, že to bylo žádoucí pro urychlenou stabilizaci výchovných poměrů nezletilé a také proto, že stěžovatelka jeho předchozí rozhodnutí zejména o úpravě styku mezi nezletilou a vedlejším účastníkem i přes hrozbu pořádkových pokut nerespektovala. V odůvodnění napadených rozhodnutí je rovněž dostatečně prokázáno, že kvalifikace soudem ustanovených znalců posuzujících stav nezletilé, byla na požadované úrovni, když nezletilou vyšetřil i psychiatr, tedy při zkoumání jejího stavu byl zastoupen i aspekt "zdravotní", jak se stěžovatelka dožaduje.
10. Stěžovatelka svoji stížnostní argumentaci koncipovala za situace, kdy orgán sociálněprávní ochrany dětí (o jehož nezávislosti nemá důvod Ústavní soud pochybovat a ani stěžovatelka v ústavní stížnosti opak nenaznačuje, když se naopak opakovaně dovolává jeho původního návrhu o místění nezletilé do zařízení s odbornou péčí) již před odvolacím řízením provedl namátkové kontroly stavu nezletilé a jejího výchovného prostředí u vedlejšího účastníka a dospěl k závěru, že nezletilá u něj velmi prospívá.
Přesto stěžovatelka v ústavní stížnosti dochází k závěru, že obecné soudy měly raději nezletilou umístit do výchovného zařízení. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opakovaně (byť v obecné rovině) zaštiťuje nejlepším zájmem dítěte, ovšem nenabízí Ústavnímu soudu žádná objektivní tvrzení, z nichž by vyplývalo, že právě výchovné prostředí u vedlejšího účastníka nejlepšímu zájmu nezletilé neodpovídá. Stěžovatelka naopak v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje svoji odvolací argumentaci, s níž se městský soud podle Ústavního soudu řádně vypořádal, a Ústavní soud na odůvodnění jeho rozhodnutí pro stručnost dále odkazuje.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu