Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Beaty Ježowiczové, advokátky, sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2022 č. j. 1 To 21/2022-4798, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla opatřením Okresního soudu v Karviné ustanovena obhájkyní obviněné osobě v konkretizovaném trestním řízení. Po jeho pravomocném ukončení požádala stěžovatelka o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal její vyúčtování, souhlasil s výší odměny za jeden úkon právní pomoci ve výši 1 840 Kč a usnesením ze dne 27. 8. 2021 č. j. 54 T 10/2016-4728 přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů k proplacení (po započtení vyplacené zálohy) ve výši 104 152,55 Kč. V odůvodnění uvedl, kromě jiného, že došlo ke krácení odměny za nahlížení do spisu dne 28. 7. 2016, za účast u vyšetřovacího úkonu dne 19. 8. 2016, za účast u hlavního líčení dne 24. 5. 2021 a dne 9. 12. 2020, v této souvislosti došlo i ke krácení počtu režijních paušálů a dále ke zkrácení náhrady za promeškaný čas požadovanou ve výši 800 Kč.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, jíž brojila proti nepřiznání odměny a souvisejícím náhradám hotových výdajů za nahlížení do spisu dne 28. 7. 2016 a vůči krácení odměny a odpovídajícího režijního paušálu za její účast u výslechu dne 19. 8. 2016. Vrchní soud shledal první námitku jako nedůvodnou, přiznal jí však náhradu cestovních výdajů a náhradu za promeškaný čas, a také druhou námitku považoval za nedůvodnou. Proto napadeným usnesením zrušil usnesení krajského soudu a nově přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů k proplacení (po započtení vyplacené zálohy) ve výši 105 258 Kč.
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že jí nebyla přiznána odměna za nahlížení do spisu dne 28. 7. 2016, protože pro efektivní výkon obhajoby se musela nezbytně seznámit s dosud vedeným trestním spisem, tudíž není pohyb o tom, že nahlížení do spisu bylo za daných okolností účelné. Podle ní bylo na předmětné nahlížení na místě uplatnit § 11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a na jeho základě ho jako samostatný úkon odměnit podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Napadené usnesení je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezy ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21 a ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Stěžovatelka se dále neztotožňuje s nepřiznáním odměny v rozsahu dvou úkonů právní služby a k tomu odpovídajícího režijního paušálu za účast u výslechu klientky, který byl naplánován na 8:30 hod., přičemž nemůže jít k její tíži, že výslech byl zahájen až v 8:40 hod. Tvrdí, že stát takovým postojem v zásadě trestá obhájce za to, že je řádně a včas připraven k účasti na úkonu, a není v jeho moci ovlivnit zpoždění způsobené orgány činnými v trestním řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka, jako advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205).
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud kromě právě uvedeného přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy dané ústavním pořádkem. Řízení o ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, přesunul-li by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" do ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně druhu a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. Právě uvedené platí také pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve při zásadním zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
11. Stěžovatelka brojí proti nepřiznání odměny za dva úkony právní pomoci a nepřiznání tzv. režijního paušálu u druhého z nich. Jde tedy o částku zjevně bagatelní a stěžovatelka netvrdí, že by jejím nepřiznáním došlo k zásadnímu zásahu do jejích majetkových práv. Z jejích tvrzení lze soudit, že namítá extrémní vykročení z pravidel upravujících postup obecných soudů při přiznání její odměny. Podle Ústavního soudu k takové situaci nedošlo. K první námitce (bod 4.) vrchní soud připomenul, že krajský soud uvedl, že nahlížení stěžovatelky do spisového materiálu v době, kdy trestní řízení vůči klientce stěžovatelky se nacházelo v jeho samém počátku, nelze chápat jinak než jako součást přípravy k realizaci obhajovacích práv; vrchní soud se s tímto postupem ztotožnil (bod 7.
odůvodnění napadeného usnesení). Podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží ustanovené obhájkyni odměna za úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy obhajoby, přičemž tento úkon v sobě zahrnuje jak první poradu s klientem, tak i převzetí obhajoby a její přípravu, což se u obhájce promítá do nutnosti prostudovat do té doby opatřený spisový materiál. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se zabývaly účelností tohoto úkonu a že vzhledem k délce doby nahlížení do spisu a zejména skutečnosti, že k němu došlo pouhé dva dny po sdělení obvinění, tedy na samém počátku trestního řízení, nelze na posuzovanou věc uplatnit závěry ze stěžovatelkou odkazovaných nálezů.
Také s druhou námitkou (bod 5.) se vrchní soud vypořádal ústavně souladným způsobem (srov. bod 9. odůvodnění napadeného usnesení), vycházeje, ve shodě s krajským soudem, z čistého času jednání nepřesahujícího dvě hodiny a z podmínek pro přiznání náhrady za promeškaný čas podle advokátního tarifu.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva (svobody) stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu