Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatelů J. H., J. K., O. K., M. T., právně zastoupených advokátem JUDr. Janem Klárem, Starobrněnská 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4404/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 38 Co 60/2009 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 10. 2008 sp. zn. 5 C 419/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Dle náhledu stěžovatelů nemůže obstát konstatování obecných soudů, že v dané věci nebyl prokázán naléhavý právní zájem. Stejně tak nesouhlasí se zpochybněním své aktivní legitimace k vedení předmětného soudního řízení. Za zcela zcestné považují stěžovatelé tvrzení obecných soudů, podle nichž uznání neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy nemůže na právním postavení žalobců nic změnit. Stěžovatelé jsou členy Myslivecké společnosti Svatobořice - Mistřín, která je řádně registrovaná, je vlastníkem nemovitostí a prostřednictvím myslivecké společnosti mohou okamžitě vstupovat do právních vztahů.
Zákonným účelem určovací žaloby je odpovědět na otázku, zda určité právo existuje či nikoliv. Jestliže soud tvrdí, že k porušení práva či právní povinnosti již došlo, lze to vykládat i tak, že soud uznal, že právo existovalo a bylo porušeno. Obecné soudy se nezabývaly otázkou platnosti, resp. neplatnosti výpovědi ze smlouvy o nájmu. Stranou byla též ponechána otázka náhrady škody za dobu sedmi let, po kterou nemohli stěžovatelé realizovat své právo myslivosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se pečlivě zabývaly argumenty stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložily, s odkazem na zákonnou úpravu a svou judikaturu, z jakých důvodů neshledaly v návrhu stěžovatelů otázku zásadního právního významu. Pokud se stěžovatelé s tímto právním názorem neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Mají-li stěžovatelé za to, že v záhlaví usnesení Nejvyššího soudu byl uveden nesprávný počet žalobců, resp. dovolatelů, jedná se zde o práva zmíněné M. K. a nikoli jejich. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu