Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Nicolase Alexandra Svobody Pinedy, zastoupeného advokátem JUDr. Richardem Pechou, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 7 As 206/2022-30 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 17 A 66/2021-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že odbor matrik Úřadu městské části Praha 1 rozhodnutím č. j. UMCP1 159962/2020 ze dne 28. 4. 2020 rozhodl, že stěžovatel státní občanství České republiky prohlášením podle § 31 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), nenabyl. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím č. j. MHMP 450433/2021, sp. zn. S-MHMP 1001416/2020 ze dne 7. 4. 2021 stěžovatelovo odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Městský soud v Praze posléze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu správní žalobu a ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i jeho kasační stížnost.
3. Jak správní soudy uvedly, u nabytí státního občanství prohlášením podle § 31 zákona o státním občanství České republiky se sice neuplatní správní uvážení a jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, existuje na udělení státního občanství právní nárok. V posuzované věci však zákonné podmínky splněny nejsou, neboť stěžovatel není osobou, která pozbyla české nebo československé státní občanství přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ani potomkem takové osoby.
4. Stěžovatel uvádí, že jeho otec Karel Alexander Svoboda Mendiri nabyl státní občanství České republiky dne 23. 2. 2015 na základě prohlášení o nabytí státního občanství podle § 33 zákona o státním občanství České republiky. Stěžovatelův děd Josef Svoboda byl občanem Československé socialistické republiky.
5. Právní posouzení správními soudy považuje stěžovatel za těchto okolností za přepjatě formalistické a porušující jeho základní práva. Stěžovatel odkazuje na čl. 3 odst. 2 Listiny, podle něhož každý může rozhodovat o své národnosti. Zde tak přitom stěžovatel jakožto osoba s českými předky učinil, přesto mu zákon nabytí občanství neumožňuje, a to pouze na základě formální skutečnosti, že jeho předek občanství nepozbyl.
6. Stěžovatel namítá, že zákon o státním občanství České republiky byl novelizován zákonem č. 207/2019 Sb., jehož cílem bylo umožnit dětem a vnukům emigrantů, kteří Československo opustili ze zásadních důvodů, usnadnit cestu k získání státního občanství. Novela nicméně umožnila získat státní občanství jen vnukům osob, které občanství Československé socialistické republiky pozbyly, což je dle stěžovatele diskriminační, neboť nevidí žádný důvod pro rozdílné zacházení s vnuky osob, které občanství pozbyly, a s vnuky osob, které občanství nepozbyly, ačkoli okolnosti jejich odchodu z České republiky byly srovnatelné s osobami, které občanství pozbyly. Následkem údajně je, že přímí příbuzní v jeho rodině mají různá občanství a je pro ně obtížné se pravidelně stýkat, neboť stěžovatel zůstává občanem Bolívarovské republiky Venezuela, a chce-li s otcem pobývat v České republice, je pro ně jako pro rodinu pobyt nepřiměřeně komplikovaný.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů ve správním soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků.
9. V posuzované věci není žádných pochyb o tom, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro nabytí českého občanství prohlášením podle § 31 zákona o státním občanství České republiky. Stěžovatel to koneckonců ani nezpochybňuje, zákonnou úpravu však považuje za diskriminační (byť její zrušení Ústavnímu soudu nenavrhuje). Ovšem stanovení podmínek pro nabytí občanství je výsostným oprávněním suverénního státu, přičemž součástí tohoto oprávnění je z povahy věci i posouzení, kterým skupinám osob bude umožněno nabýt občanství pouhým prohlášením a kterým nikoli.
10. Není přitom podstatné, zda rozdíl mezi osobami, kterým se stát rozhodne umožnit nabytí občanství prohlášením, a osobami, kterým tato možnost poskytnuta nebude, žadatel o občanství vnímá jako zanedbatelný. Posouzení, zda je namístě mezi různými skupinami osob rozlišovat, je totiž na státu, v tomto případě konkrétně na zákonodárci. Ten se přitom prostřednictvím § 31 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky rozhodl (z důvodů v napadených rozhodnutích rozvedených) umožnit nabýt občanství prohlášením potomkům těch osob, které v minulosti občanství pozbyly, z čehož však neplyne a neměl plynout nárok všech potomků či obecně příbuzných českých občanů na získání českého občanství, kterého se de facto domáhá stěžovatel.
To jsou zcela rozdílné věci, na čemž nic nemění ani stěžovatelův náznak, že jeho děd Československo opustil za okolností srovnatelných s okolnostmi, za nichž jiní občanství ve smyslu § 31 zákona o státním občanství České republiky pozbyli. Ustanovení § 31 zákona o státním občanství České republiky řeší situaci lidí (a jejich potomků), kteří pozbyli české, resp. československé občanství, jeho smyslem není reagovat na veškeré křivdy, k nimž mohlo v době nesvobody (či jindy) dojít.
11. V podmínkách posuzované věci je tak z uvedených důvodů nepodstatné, že stěžovatelův otec a strýc jsou občany České republiky, neboť s tím zákon možnost získání občanství nespojuje. Stěžovatelem tvrzené obtíže se setkáváním s příbuznými s institutem občanstvím přímo nesouvisejí (na území České republiky se mohou pohybovat i občané jiných států), ostatně stěžovatelův otec nabyl české občanství dobrovolně za situace, kdy stěžovatel na občanství právní nárok neměl. Tedy to, že členové stěžovatelovy rodiny mají různá občanství, bylo, pokud se České republiky týče, jejich svobodným rozhodnutím.
12. Stěžovatelův odkaz na čl. 3 odst. 2 Listiny je nepřípadný, jelikož národnost a občanství jsou dva rozdílné pojmy.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2023
Josef Fiala v. r. předseda senátu