Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Jiřiny Římkové, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013 č. j. 53 Co 303/2013-165 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. března 2013 č. j. 15 C 339/2008-138, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. dubna 2014 a doplněné podáním ze dne 14. dubna 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Dále stěžovatelka namítala porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelka (jako žalobkyně) se domáhala po 1/ Obci hlavního města Prahy a 2/ Městské části Praha 9 (jako žalované) zaplacení 24 020 Kč s příslušenstvím z titulu neoprávněného majetkového prospěchu za užívání pozemku v k. ú. Vysočany, jehož se stala vlastnicí na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 29.
listopadu 1995. Předmětný pozemek je součástí veřejného prostranství s využitím veřejná zeleň, je součástí nezastavitelného území od roku 1950 do současnosti, a to podle schváleného územního plánu. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že pokud je pozemek součástí veřejného prostranství a slouží obecnému užívání bez ohledu na vlastnictví tohoto pozemku a záměry vlastníka s jeho využitím, které musí ustoupit zájmu veřejného užívání, náleží za to stěžovatelce za takto určené užívání finanční plnění, jež stanovila ve výši 10 Kč/m2 za rok, tedy částkou 24 020 Kč za období od 1.
listopadu 2006 do 1. listopadu 2008. Obvodní soud pro Prahu 9, rozsudkem napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované č. 1 částku 24 302,90 Kč (výrok II.) a žalované č. 2 částku 31 793,80 Kč (výrok III). Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku žalobu zamítajícím jako věcně správný potvrdil a změnil jej v části ukládající stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost na nákladech řízení zaplatit prvé žalované částku 28 800 Kč a druhé žalované částku 29 400 Kč (výrok I).
Dále odvolací soud rozhodl, že stěžovatelka má na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit každé ze žalovaných částku 5 808 Kč (výrok II). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka v poměrech souzené věci netvrdila ani neprokazovala, jakým způsobem vůbec je její pozemek veřejně využíván, ať již osobami či obcí samotnou.
Podle závěrů učiněných odvolacím soudem, je pak předmětný pozemek neudržovaný, velmi obtížně přístupný, nejsou v něm žádné cesty, lavičky ani jiná parková úprava, není ani součástí žádného většího lesoparku, netvoří přístupovou cestu k případnému jinému veřejnému prostranství či veřejně užívaným budovám a podobně, přičemž nelze přihlédnout, že všechna prostranství, jichž se týkala v průběhu řízení zmiňovaná rozhodnutí vyšších soudů, právě zcela konkrétním a přesně popsaným veřejným potřebám sloužila.
Za takového stavu věci lze jen těžko dojít k závěru, že se právě ve vztahu k takto nevyužitému materiálnímu statku, jehož účel není stěžovatelkou nijak konkretizován, jakýmkoli způsobem některá ze žalovaných na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohacuje ve smyslu zákonné úpravy, tedy že se jí dostává majetkové hodnoty vyjádřené tím, že se její majetek zvyšuje o aktiva nebo nedochází k jeho zmenšení, ačkoli by se jinak nestalo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo pokojně užívat svůj majetek a zásada, že všichni účastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná ochrana a právo na spravedlivý proces.
Podle názoru stěžovatelky byla její žaloba důvodná, neboť nárok požadovat za umožnění užívání veřejného prostranství finanční úplatu ve výši neoprávněného majetkového prospěchu, tj. plnění bez právního důvodu, jí vznikl. Rozhodnutí obecných soudů pak podle tvrzení stěžovatelky je v rozporu s předloženými listinnými důkazy, soudy se s těmito rozpory důkazního řízení řádným způsobem nevypořádaly a rozhodovaly, aniž hodnotily provedené důkazy ve vzájemné souvislosti. Stěžovatelka má za to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá logický vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10.
října 2002 sp. zn. III.
ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Oba soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54).
Ústavní soud se nemohl ani ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str.
785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatelka byla v průběhu řízení před obecnými soudy zastoupena kvalifikovanou advokátkou, nelze než dovodit, že stěžovatelce v uplatnění jejích procesních práv bráněno nebylo.
Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelka nenamítala a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 26. května 2014
Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu