Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Němce, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 23 Cdo 2668/2023-365, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Vladimíry Nicole Prokop, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 5 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené kupní ceny za prodané nemovitosti. Vedlejší účastnice namítala, že kupní cenu zaplatila, protože ji započetla proti svým pohledávkám vůči stěžovateli z uskutečněných zápůjček. Alternativně se bránila tím, že své pohledávky ze zápůjček proti žalované pohledávce započítává. Okresní soud v Pardubicích žalobu zamítl. Účastníci řízení v kupní smlouvě vyjádřili vůli převodem nemovitostí umořit existující dluhy stěžovatele vůči vedlejší účastnici, a tím změnit práva a povinnosti účastníků ve smyslu § 1901 občanského zákoníku. Účastníci řízení proto chtěli, aby vedlejší účastnice kupní cenu reálně nehradila, což jasně plyne z textu kupní smlouvy (čl. III odst. 2 kupní smlouvy, podle něhož kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy).
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil. Ve shodě s okresním soudem považoval za platné ujednání účastníků, podle kterého stěžovatel namísto původní povinnosti splnit své závazky ze zápůjček v penězích povinnost splnil zčásti převodem nemovitostí. Pokud v daném případě neplynulo z ujednání účastníků, které konkrétní závazky zanikají, lze použít pravidla obsažená v § 1933 občanského zákoníku. Proto dané ujednání zdánlivé není. Oprávněná je i eventuální obrana vedlejší účastnice, že pohledávka stěžovatele zanikla započtením proti jejím pohledávkám ze zápůjček, respektive z bezdůvodného obohacení.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Nepovažoval za porušení povinnosti uvést jednoznačnou právní kvalifikaci věci, pokud krajský soud reagoval též na eventuální procesní obranu vedlejší účastnice. Krajský soud a okresní soud rovněž dostály požadavkům na výklad právního jednání. K otázce, zda součástí zásad výkladu právních jednání podle § 555 a násl. občanského zákoníku je interpretační pravidlo stanovící, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat, Nejvyšší soud uvedl, že není pro rozhodnutí krajského soudu relevantní, nemohla tak ani založit přípustnost dovolání. Nadto je tato otázka nepřípustná, jelikož fakticky zpochybňuje zjišťování skutečného úmyslu stran. Vady v dokazování či v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud neshledal.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nezodpověděl dovolací otázku, zda je podstatnou náležitostí dohody o změně předmětu plnění závazku označení měněného závazku. Výkladem obsahu právního jednání, kterým se Nejvyšší soud zabýval, nedostatek náležitostí odstranit nelze, tudíž je ujednání účastníků o změně předmětu plnění závazku zdánlivé. Nejvyšší soud dále nesprávně posoudil namítanou pluralitu názorů krajského soudu, neboť pominul, že stěžovateli především vadilo, že krajský soud na jednom místě rozhodnutí posoudil pohledávky vedlejší účastnice jako nároky z bezdůvodného obohacení, zatímco jinde je kvalifikoval jako nároky z poskytnutých zápůjček.
Nejvyšší soud dále neodpověděl stěžovateli na otázku, jakým způsobem zjištěný skutkový stav může být základem pro rozhodnutí soudu. Stěžovatel kritizuje údajnou libovůli Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se opomněl zabývat též tím, zda krajský soud vzal v úvahu výkladové pravidlo, že strany jednaly při uzavírání dohody racionálně, a námitkou, že subjektivní výklad smlouvy je nemožný. Stěžovatel nakonec nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s namítaným nedostatkem odůvodnění krajského soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Jakkoli § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 téhož zákona, neboť Nejvyššímu soudu ukládá jen stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům [nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15
(N 180/79 SbNU 33), bod 19]. Rozhodnutí dovolacího soudu musí proto obsahovat nosné důvody, pro které dovolací soud shledal dovolání nepřípustným [nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16
(N 188/83 SbNU 81), bod 23].
8. V daném případě Ústavní soud v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ústavní deficit neshledal. Nejvyšší soud uceleně stěžovateli vysvětlil, proč jeho dovolání není přípustné. Vyložil, proč bylo možné ujednání o změně předmětu plnění závazku vyložit jako platné (str. 3 až 5 jeho usnesení). Tím odpověděl i na dovolací důvod, zda je takové ujednání zdánlivé pro nedostatek náležitostí. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že nižším soudům se podařilo ozřejmit, k jakým následkům projevená vůle účastníků směřovala, tj. jaké konkrétní pohledávky vedlejší účastnice chtěli účastníci umořit.
9. Ani další kritika, že se Nejvyšší soud opomněl zabývat dovolacími body stěžovatele, není opodstatněná. K námitce plurality právních hodnocení krajským soudem lze uvést, že nebylo rozhodné, zda pohledávky vedlejší účastnice jsou pohledávkami ze zápůjček či z bezdůvodného obohacení. Námitka stěžovatele ke způsobu zjišťování skutkového stavu byla obsahově výhradou proti výsledku zjištěného skutkového stavu, kterou Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí posoudil (str. 5 jeho usnesení). Výkladem právního jednání se Nejvyšší soud ve svém usnesení zabýval velmi podrobně. Na ústavnosti jeho postupu nic nemění, že se nevypořádal s každým jednotlivým argumentem stěžovatele, neboť tato část jeho rozhodnutí řádně odpovídá na otázku, zda byl výklad provedený nižšími soudy správný.
10. Ústavní soud nenašel v odůvodnění Nejvyššího soudu ani znaky libovůle. Výklad smlouvy je skutečně spjat i se zjišťováním skutečného úmyslu stran. V dané věci soudy rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu, nikoli podle pravidel o dělení důkazního břemene. Krajský soud nemusel odpovídat na jednotlivé odvolací námitky, postačilo, aby jeho rozhodnutí tvořilo jednotný argumentační logický celek, nekompatibilní s odvolacími námitkami [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), M. CAMBELL & SONS, bod 68].
11. Z těchto důvodů je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu