Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Marie Novákové, zastoupené JUDr. Bohuslavou Studničkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 5, Urbanova 847/13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 68 Nc 2233/2009-14 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012 č. j. 22 Co 481/2012-114, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. dubna 2013, doplněné podáními doručenými dne 17. června 2013 a 1. července 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v jednání ve věci rozhodujících soudů spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud přiznal její právní zástupkyni náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a aby pozastavil vykonatelnost napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 68 Nc 2233/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že na základě návrhu oprávněného Městského úřadu Staňkov na nařízení exekuce odstraněním stavby oplocení postavené na pozemku parc. č. X v k. ú. Strýčkovice ze dne 6. srpna 2009 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesení ze dne 14. srpna 2009 č. j. 68 Nc 2233/2009-3, kterým exekuci nařídil a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Dne 2. listopadu 2009 pak Obvodní soud pro Prahu 4 vydal pod č. j.
68 Nc 2233/2009-14 opravné usnesení, kterým opravil záhlaví původního usnesení tak, že správně zní "pro odstranění stavby" a opravil i výrok I. původního usnesení. Stěžovatelka podala dne 14. října 2009 návrh na zastavení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. listopadu 2009 č. j. 68 Nc 2233/2009-17 návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Stěžovatelka napadla usnesení o zamítnutí exekuce odvoláním. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. dubna 2010 č. j.
22 Co 593/2009-52 napadené usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. února 2012 č. j. 20 Cdo 217/2011-69 podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Vydaná rozhodnutí napadla stěžovatelka i ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 7. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1614/12 ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
V mezidobí bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 zjištěno, že stěžovatelce nebylo doručeno opravné usnesení a proto jí bylo dne 10. září 2012 dodatečně doručeno. Stěžovatelka dne 19. září 2012 napadla opravné usnesení odvoláním. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. března 2013 č. j. 22 Co 481/2012-114 usnesení soudu prvního stupně, jímž byla provedena oprava usnesení o nařízení exekuce, jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Obvodní soud pro Prahu 4 jí doručil své usnesení ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 68 Nc 2233/2009-14 až dne 10. září 2012 a že vydal dvě stejná ustanovení stejného data a stejného čísla jednacího, která se liší ve výrokové části. Stěžovatelka má za to, že se nejednalo o písařskou chybu ani o chybu v počtech, ale o chybu výrokovou, přičemž v takovémto případě musí být vydáno v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř. opravné usnesení, které musí být doručeno účastníkům. Protože se tak nestalo, je stěžovatelka toho názoru, že musí být odložena vykonatelnost rozsudku na dobu, pokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního.
Pokud stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily i podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které soudy ve věci vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno toliko podotknout, že opravné usnesení nabylo právní moci dne 18. března 2013 (číslo listu 14 soudního spisu). S námitkou ve věci vydání dvou rozhodnutí ze stejného data a totožného čísla jednacího, lišících se ve výrokové části, se pak Ústavní soud vypořádal již v odůvodnění svého usnesení ze dne 7. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1614/12 , kde pod bodem 9 stěžovatelce vysvětlil, proč její argumentaci neshledal oprávněnou.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby byla její právní zástupkyni přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu