Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti POHONA PH s. r. o., sídlem třída T. G. Masaryka 1502, Roudnice nad Labem, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 23 Cdo 1001/2021-445, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2020 č. j. 47 Co 125/2020-405 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. března 2020 č. j. 14 C 41/2017-352, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KOMPLETNÍ STAVBY ROUBAL s. r. o., sídlem Dolní Olešnice 32, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala žalobou u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") zaplacení 1 602 532 Kč s příslušenstvím, jako části zálohy uhrazené stěžovatelkou vedlejší účastnici na rekonstrukci chaty Boženka podle smlouvy o díle ze dne 15. 4. 2014 (dále jen "smlouva"). Podle stěžovatelky vedlejší účastnice I. etapu stavby nedokončila a dílo nepředala ve stanoveném termínu. Vedlejší účastnice uplatnila vzájemný návrh, kterým po stěžovatelce požadovala zaplacení 1 610 072 Kč s příslušenstvím, jako doplatek za zhotovení I. etapy díla, s odůvodněním, že stavební práce odpovídající I. etapě provedla a opakovaně vyzvala stěžovatelku k převzetí této části díla. Vedlejší účastnice dopisem ze dne 20. 4. 2015 odstoupila od zbytku smlouvy (II. etapy), neboť stěžovatelka podstatně porušila smlouvu tím, že opakovaně odmítla převzít I. etapu díla. Stěžovatelka přípisem ze dne 19. 10. 2016 projevila vůli od smlouvy odstoupit proto, že dílo nebylo zhotoveno řádně a včas.
3. Okresní soud stěžovatelčinu žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. O vzájemné žalobě rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici zaplatit 1 216 999 Kč s příslušenstvím, ve zbytku vzájemný návrh vedlejší účastnice zamítl. Okresní soud dospěl především k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena platná smlouva o díle, jehož zhotovení bylo podle smlouvy rozděleno do I. a II. etapy, které byly navzájem oddělitelné. Smlouva obsahovala ujednání o rozsahu prací a jejich termínech zahájení a ukončení, a to pro I. i II. etapu. Podle okresního soudu bylo prokázáno, že vedlejší účastnice dokončila práce na I. etapě, ač s vadami, což vyplynulo ze znaleckých posudků a výpovědi svědků. Okresní soud zjistil, že podle čl. 9.3 smlouvy "nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2×) k přejímce díla či jiným způsobem bezdůvodně zmaří konečné předání díla a vyhotovení předávacího protokolu, považuje se dílo za řádně a včas předané". Vedlejší účastnice stěžovatelku vyzvala k převzetí díla v říjnu 2014 a v lednu 2015. Ačkoli k podpisu předávacího protokolu nedošlo, nebyl podle znaleckého dokazování důvod, aby stěžovatelka I. etapu díla nepřevzala. S ohledem na § 2628 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a čl. 9.3 smlouvy proto soud považoval ke dni 29. 1. 2015 dílo za předané. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastnice neměla v úmyslu od smlouvy odstoupit, neboť odstoupila toliko od II. etapy zhotovení díla. Odstoupení stěžovatelky pak nebylo provedeno platně, neboť kromě přípisu o odstoupení od smlouvy ze dne 19. 10. 2016 uplatnila stěžovatelka dne 6. 10. téhož roku slevu z ceny díla podle § 2107 o. z. Jelikož nešlo o bezesmluvní plnění, vycházel okresní soud ze sjednané ceny díla, která v rozsahu I. etapy činila 11 419 000 Kč. Poněvadž po poskytnutí slevy a uznání méněprací zbývalo doplatit za I. etapu cca 8 200 000 Kč a stěžovatelka zaplatila zálohu ve výši 7 000 000 Kč, byl návrh stěžovatelky nedůvodný, naopak jí zbývalo doplatit vedlejší účastnici cca 1 200 000 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i jeho právním posouzením. Především dospěl k závěru, že předmět díla byl i přes stručnou specifikaci vymezen natolik určitě, aby bylo možné považovat smlouvu za platnou. Co bylo předmětem díla, je možno dovodit ze smlouvy a k ní náležející cenové kalkulace a projektové dokumentace. Dílo spočívalo v celkové rekonstrukci objektu, přičemž předmětem I. etapy bylo provedení tzv. hrubé stavby. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, která cenu díla odvozovala od obvyklé ceny skutečně provedených prací. Krajský soud poukázal na to, že cena díla byla závazně dohodnuta ve smlouvě. Jako neopodstatněné shledal krajský soud i námitky stěžovatelky vůči rozpočtu. Cena totiž nebyla stanovena jen s poukazem na rozpočet, nýbrž byla výslovně sjednána jako konkrétní pevně stanovená částka, nepřipouštějící nejasnosti nebo pochybnosti.
5. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud při posouzení určitosti smlouvy a specifikace předmětu díla neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aplikující zákonná vodítka výkladu právních jednání. Krajský soud tak podle Nejvyššího soudu správně posoudil následné jednání stran, tedy to, jak po uzavření smlouvy daly najevo, jaký obsah a význam přikládají právnímu jednání. Rozhodující byla skutková zjištění okresního soudu, že předmětem I.
etapy díla bylo zhotovení tzv. hrubé stavby; tento předmět díla byl vedlejší účastnicí proveden a zástupcem stěžovatelky označen za provedený. Tato zjištění ani na ně navazující námitky (týkající se ceny díla a jeho řádného dokončení a předání) přípustnost dovolání nezaložily. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným v dosud jeho judikaturou - v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 - neřešené otázce, zda výše citované ujednání podle čl. 9.3 smlouvy je ujednáním neplatným pro rozpor se zákonem.
Nejvyšší soud konstatoval, že jeho stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí byla přijata v poměrech zákonů č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), a č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, obou zrušených k 31. 12. 2013; podle této judikatury nebylo možno ve smlouvách sjednat nevyvratitelnou právní domněnku či fikci. Nejvyšší soud objasnil, že občanský zákoník z roku 2012 opouští důraz na formální hledisko výkladu projevu vůle a klade větší důraz na zjištění skutečné vůle stran, přičemž nutno vycházet z § 556 odst. 2 o.
z. a přihlédnout i k zavedené praxi stran. Pouze nelze-li zjistit úmysl jednající osoby, uplatní se objektivní hledisko výkladu projevu vůle. Zákonná úprava předání díla neobsahuje přímý výslovný zákaz odchylného ujednání. Při posouzení možného nepřímého zákazu je třeba zohlednit smysl a účel dané úpravy. Smysl a účel této právní úpravy přitom stranám nebrání, aby si autonomně dohodly pro jejich smluvní závazek významné zvláštní předpoklady předání díla, např. zvláštní písemnou formu, zvláštní okolnosti týkající se předávacího protokolu apod. Vždy je však třeba poměřovat konkrétní okolnosti takového ujednání.
V poměrech posuzované věci Nejvyšší soud neshledal důvody, které by vedly k neplatnosti posuzovaného ujednání. Převzetí díla je v obecné rovině upraveno dispozitivně. Účelem stranami sjednaného pravidla bylo přiznání právních následků převzetí díla objednatelem ve stranami dohodou předvídané situaci. Jelikož toto ujednání, nadto mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, není za zvláštních okolností věci v rozporu se zákonem, dobrými mravy ani veřejným pořádkem, není neplatné pouze proto, že obsahuje jazykové výrazy, které se v právních předpisech typicky užívají k formulaci nevyvratitelných domněnek nebo fikcí.
6. Stěžovatelka především namítá, že smlouva byla nicotná, neboť v ní nebyl dostatečně určitě sjednán předmět díla. Už proto měla být cena díla stanovena znalecky jako cena obvyklá. Dílo navíc nebylo možno provést ve dvou etapách, jak tvrdí vedlejší účastnice, neboť tomu neodpovídala projektová dokumentace. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle jehož judikatury musí být dílo, potažmo jeho předmět, ve smlouvě dostatečně specifikováno, případně musí být alespoň dostatečně určitě seznatelné z projektové dokumentace nebo technické a výkresové části. Ve spojení s neurčitostí smlouvy proto dílo ani nemohlo být řádně provedeno a předáno. Stěžovatelka tvrdí, že již v odvolání namítala, že měla právo na slevu z ceny díla v rozsahu cca 6 000 000 Kč, přičemž hodnota vedlejší účastnicí provedeného díla činila jen cca 5 400 000 Kč. Podle stěžovatelky se nelze domnívat, že by jí vedlejší účastnice "odpustila" částku cca 3 200 000 Kč; tato sleva má toliko prokazovat, že ani vedlejší účastnice neznala přesný rozsah požadovaných prací, případně poskytla slevu z důvodu vad díla. Neplatná má být i fikce předání díla podle čl. 9.3 smlouvy, která je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu o nemožnosti obdobně sjednat nevyvratitelnou domněnku, neboť ta může být stanovena pouze zákonem. V neposlední řadě považuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu za nedostatečně odůvodněný a nezohledňující její námitky. Za takové zásadní námitky stěžovatelka považuje především jakékoli námitky proti skutkovým zjištěním a jejich právnímu posouzení.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil toliko tak, že odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
9. Krajský soud práva vyjádřit se nevyužil.
10. Nejvyšší soud s odkazem na výkladová pravidla projevu vůle podle občanského zákoníku a na svou ustálenou rozhodovací praxi setrval na závěru, že smlouva byla platně uzavřena. Soudy podle něj správně zjistily skutečnou vůli smluvních stran; krajský soud správně posoudil stručnou smluvní specifikaci předmětu díla, zohlednil to, jak strany daly po uzavření smlouvy najevo, jaký význam a obsah právnímu jednání připisují. Zásadní je, že předmětem I. etapy díla byla tzv. hrubá stavba, kterou vedlejší účastnice provedla, a zástupce stěžovatelky ji za provedenou označil.
K dostatečnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud konstatoval, že odůvodnění naplňuje standardy plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud zopakoval, že v otázce platnosti smluvního ujednání o stranami předvídaném následku, za použití výrazů označujících obvykle právní domněnky nebo fikce, stěžovatelka odkazuje na judikaturu přijatou v poměrech občanského zákoníku z roku 1964 a obchodního zákoníku. Od této judikatury se při změně právní úpravy Nejvyšší soud odchýlil, a to právě z důvodů pravidel, na nichž v tomto ohledu stojí platný občanský zákoník.
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího, byl-li druhé straně (adresátovi) znám, anebo musel-li o něm vědět. Tyto závěry se nutně musejí uplatnit i při smluvních ujednáních obsahujících slovní výrazy užívané v předpisech pro domněnky nebo fikce. Je proto zapotřebí posuzovat, zda zamýšlený právní následek směřuje k úpravě takových vzájemných práv a povinností, které jsou v dispozici smluvních stran, nebo nikoliv a zda vyhovuje korektivům obsahové kontroly závazku. Stěžovatelka v dané námitce nezohlednila podmínky neplatnosti právního jednání, zjišťování jeho obsahu a respekt k autonomii vůle podle občanského zákoníku.
Jelikož je v těchto východiscích rozhodná právní úprava odlišná (srov. mj. § 555 a násl. ve spojení zejména s § 1 odst. 2 o. z.), Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu usoudil, že nešlo o judikaturní odklon, nýbrž nové rozhodnutí ve věci podle platné právní úpravy dosud neřešené, k němuž tak byl příslušný senát, nikoli velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. K tomu Nejvyšší soud shrnul svou judikaturu ve srovnatelných věcech. V posledku informoval Ústavní soud, že napadený rozsudek byl přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
11. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelka pouze polemizuje s výkladem tzv. jednoduchého práva, aniž by vysvětlila, jak se tento výklad dotýká práva základního. Stěžovatelka vychází z neudržitelného předpokladu, že nárok na cenu za dílo nemůže vzniknout bez převzetí díla aktivním jednáním objednatele, bez ohledu na to, že je dílo dokončené a způsobilé k předání. Takovýto výklad by vedl k absurdním závěrům, že objednateli stačí bezdůvodně odpírat převzetí díla, aby zhotoviteli nikdy nevznikl nárok na cenu za dílo, resp. aby se tato cena nikdy nestala splatnou. Vedlejší účastnice navrhla odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti a požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
12. Ústavní soud zaslal stěžovatelce obdržená vyjádření na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka kromě argumentace již obsažené v ústavní stížnosti v replice částečně doplnila kritiku dokazování před okresním soudem, týkající se především skutkových zjištění o předání díla, na kterém se s vedlejší účastnicí údajně nedohodly. Podle stěžovatelky tak nebylo možno použít čl. 9.3 smlouvy, neboť do příslušné fáze proces předání ani nedospěl. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že nepředložil otázku smluvních ujednání právních domněnek a fikcí občanskoprávnímu a obchodnímu kolegiu, nýbrž sám vyjádřil zcela překvapivý právní názor, rozporný s dosavadní judikaturou. Vedlejší účastnice považuje taková smluvní ujednání za příčící se dobrým mravům, jelikož činí některou smluvní stranu slabší; v této věci byla daným ujednáním zvýhodněna vedlejší účastnice. Slabší smluvní strana by se sjednáním takového ustanovení absolutně vzdala práva vyvrátit tvrzení silnější smluvní strany. Stěžovatelka trvá na názoru, že smluvní domněnky a fikce jsou v rozporu i se zásadami platného občanského zákoníku.
13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela.
15. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp., který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) a další].
16. Vzhledem k některým stížnostním námitkám a tvrzením obsaženým v replice stěžovatelky je potřeba předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z jedinečných okolností každé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
17. Důvody ústavní stížnosti spočívají ve dvou, potažmo třech hlavních námitkách, a to jednak o tvrzené neurčitosti předmětu díla, jednak o nemožnosti sjednat ve smlouvě fikci předání díla. Dále stěžovatelka brojí proti hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků a výslechů znalců okresním soudem, jakož i proti zjištěným okolnostem (sjednávání) předání díla.
18. K posledně uvedenému okruhu námitek Ústavní soud uvádí, že neshledal v bodu 14 nastíněný extrémní rozpor, který by co do hodnocení důkazů obecnými soudy jako jediný mohl vést k jeho zrušujícímu zásahu. Hodnocení důkazů je logické a řádně odůvodněné. Za všechny možno poukázat na body 44 a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu a znalecký posudek ústavu PROFI-TEN a. s., podle něhož vedlejší účastnice I. etapu díla provedla a ačkoli nebyl předmět díla specifikován z odborného hlediska dostatečně, bylo z obsahových souvislostí dostupné dokumentace možno zjistit, jaké práce měly být provedeny.
19. Obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, že byť nebyla smlouva co do předmětu díla formulována podrobně, nebylo z jejího obsahu ve spojení s cenovou kalkulací a projektovou dokumentací možno usoudit na zdánlivost tohoto právního jednání. Stěžovatelka pomíjí také to, že její zástupce považoval v říjnu 2014 I. etapu díla za dokončenou (viz bod 10 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Z napadených rozhodnutí je patrné, že je nepravděpodobné, aby předmět díla byl natolik neurčitý a nesrozumitelný, jak stěžovatelka dovozuje, shledala-li sama na díle vady, na jejichž základě požadovala slevu ze sjednané ceny. Není zřejmé, jak by k takovému posouzení stavby stěžovatelka mohla dospět a proč by se spokojila se slevou, pakliže by nebyl ujednán předmět díla řádně. Této logice odpovídá i zhodnocení okresním soudem, že vady díla byly toliko nepodstatným porušením smlouvy, na které nadto sama stěžovatelka poukázala (viz bod 60 odůvodnění rozsudku okresního soudu). V tomto světle je tudíž nerozhodná také polemika stěžovatelky o předání díla a scházejícím podpisu předávacího protokolu. Rozhodné je, zda mohla na základě zjištěných skutečností nastoupit ujednaná konstrukce (a v druhém sledu, zda lze ve smlouvě takovou konstrukci vůbec sjednat). Stěžovatelka ostatně rozsáhlou polemikou nijak neodůvodnila, proč by opakované nedostavení se k přejímce díla mělo být odůvodněné nebo nastaly jiné mimořádné okolnosti - tak, aby smluvní ujednání o předání nemohlo nastat. Absenci podpisu předávacího protokolu přitom okresní soud výslovně zohlednil v souvislosti se všemi ostatními provedenými důkazy (jelikož stěžovatelka nezpochybňuje, že by dílo převzala nebo alespoň byla v tomto směru aktivní, není zřejmé, jak a proč by vůbec měl či mohl být podepsán předávací protokol). Lze shrnout, že řádně odůvodněné hodnocení důkazů v jejich souhrnu ústí v přesvědčivý závěr, že byly naplněny předpoklady nastoupení účinku čl. 9.3 smlouvy.
20. V tomto případě, na základě konkrétního ústavně souladně zjištěného skutkového stavu, je zjevně neopodstatněnou také námitka o nemožnosti sjednat ve smlouvě ujednání o předání díla. V posuzované věci je navíc podstatné, že smluvní konstrukce nastupovala pouze při opakovaném a především bezdůvodném nedostavení se k přejímce; vyloučeny tak byly potenciální případy předání nedokončené nebo třeba vůbec nezapočaté stavby. V této otázce, v níž Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání a podrobil ji věcnému přezkumu, obecné soudy dodržely požadavky plynoucí z ústavního pořádku. Nejvyšší soud tuto námitku přezkoumal komplexně a její řešení podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dospěl k přesvědčivému závěru, že judikatura, na kterou stěžovatelka odkázala, se vázala k formálnímu pojetí výkladu projevu vůle podle neplatné právní úpravy, což stěžovatelka nezohlednila. Smluvní ujednání o předání díla není obecně zákonem vyloučeno, jde o dohodu v souladu s dispozitivní právní úpravou podle § 1 odst. 2 o. z., která neporušuje § 580 téhož zákona.
21. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že "ujednání stran v soukromoprávní smlouvě, jež pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily určitá typová sousloví (např. ‚považuje se', ‚má se za', ‚platí, že'), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv. právní domněnky či právní fikce, nejsou pouze z tohoto důvodu neplatná. Je třeba i u takových ujednání v každém jednotlivém případě zkoumat, k jakému právnímu následku vůle stran směřovala, a zda takové ujednání není vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zákonem zakázáno nebo se příčí dobrým mravům." Nejvyšší soud se zabýval také tím, zda nemůže předmětné ujednání způsobit neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z.; tedy tehdy, vyžadoval-li by to smysl a účel zákona. Výše v bodu 5 bylo shrnuto, že podle Nejvyššího soudu smysl a účel právní úpravy provedení díla stranám nebrání, aby si autonomně dohodly pro svůj smluvní závazek významné zvláštní předpoklady předání díla. Zdůraznil přitom, že je potřeba poměřovat konkrétní okolnosti takového ujednání, jakož i právní postavení stran (dvou podnikatelů). Nejvyšší soud dospěl k zevrubně odůvodněnému závěru, že daná právní úprava je obecně dispozitivní. Ze skutkových zjištění okresního soudu pak vyplynulo, že vedlejší účastnice dokončila I. etapu díla, zástupce stěžovatelky označil předmět díla za provedený a že v návaznosti na znalecká zkoumání bylo dílo provedeno a dokončeno.
22. Soudy zvolené právní posouzení platnosti čl. 9.3 smlouvy by mohlo být problematické, kdyby se v na sebe navazujících úsudcích na dispozitivnost rozhodné právní úpravy vyskytla logická chyba nebo by byla pominuta právní úprava, jež od zákona odchylná ujednání vylučuje, nebo jestliže by např. sjednaná konstrukce předání díla nastupovala již tehdy, nedostaví-li se objednatel k převzetí díla z jakýchkoli důvodů (tj. nikoli prokazatelně bezdůvodně a opakovaně jako v posuzované věci). To vše, jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, se zřetelem ke zvláštním okolnostem případu a k právnímu postavení smluvních stran - podnikatelů. To však není nynější případ. Žádný pramen platného práva nevylučuje předmětné ujednání, pročež jsou odkazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu nepřiléhavé. Odkázat lze naopak na přiléhavé vyjádření Nejvyššího soudu, v němž tento soud podrobně rozvedl své úvahy o zákonnosti ujednání smluvní konstrukce v posuzované věci. Proto je také v souladu s ústavním pořádkem postup Nejvyššího soudu, který komplexně vyložil rozporovaný projev vůle stěžovatelky ve smlouvě, a to podle zjevných zásad i výslovných norem občanského zákoníku. Současně zohlednil okolnosti věci, neboť dle skutkových zjištění byla I. etapa díla dokončena s drobnými vadami, a zástupce stěžovatelky dokončení I. etapy potvrdil.
23. Klíčové ujednání smlouvy stěžovatelku bez dalšího nečinilo slabší stranou, jak v replice tvrdí. Opačné řešení by nepřiměřeně oslabovalo naopak práva vedlejší účastnice, která podle komplexního zhodnocení věci provedla dílo sice nikoli dokonale, ale bez podstatného porušení smluvních povinností, poskytla stěžovatelce slevu z ceny díla, nicméně stěžovatelka odmítla zbytek ceny doplatit a poskytnout potřebnou součinnost s převzetím stavby.
24. Stěžovatelce lze přisvědčit pouze potud, že Nejvyšší soud zřetelně neodlišil nynější věc od věci řešené v jeho rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1287/2018 (dále jen "rozsudek"). Poukázal sice na odlišnost rozhodné právní úpravy, neboť toto rozhodnutí bylo přijato v poměrech občanského zákoníku z roku 1964 a obchodního zákoníku, nicméně dále toliko stručně citoval z odůvodnění rozsudku. Ve zbytku poukázal zejména na usnesení ze dne 6. 4. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4923/2016 (dále jen "usnesení"), zaujímající opačné stanovisko. Z obsahu obou rozhodnutí je zřejmé, že v rozsudku Nejvyšší soud shledal nepřípustnou smluvní konstrukci řádného dokončení a převzetí díla, z níž dovozoval dohodu stran o rozložení důkazního břemene jako veřejnoprávního institutu, což může být svěřeno toliko zákonu. Naproti tomu v usnesení shledal napadené rozhodnutí souladným s konstantní judikaturou, neboť ačkoli nelze sjednat nevyvratitelnou domněnku, která by mohla odepřít jedné ze stran výkon jejího zákonem zaručeného práva, v dané věci šlo o smluvní ujednání, které s uplynutím lhůty pro připomínky spojovalo další vývoj smluvního vztahu (přesouvalo výrobu pořadu do další výrobní fáze). Ačkoli to Nejvyšší soud nezmínil výslovně, musí to znamenat, že byť nemůže být podle jeho judikatury platně uzavřena dohoda o důkazním břemenu nebo o vyloučení soudního uplatnění zákonem zaručeného práva, není obecně vyloučeno jiné ujednání v soukromoprávní smlouvě; tedy v mezích zásady "vše je dovoleno, co není zakázáno". V nynější věci je ale prvořadé hmotněprávní smluvní ujednání, nikoli zásah do práva veřejného. Proto je třeba na věc hledět prismatem čl. 2 odst. 3 Listiny. Skutečnost, že Nejvyšší soud v usnesení poukazuje na nevyvratitelnou domněnku, není pro posouzení věci podstatná, neboť princip je tentýž. V nynější věci si strany ujednaly konstrukci převzetí díla při bezdůvodné a opakované pasivitě stěžovatelky, přičemž si ani nepřímo neujednaly rozložení důkazního břemene ani fikci nebo domněnku nemožnosti soudně uplatnit zákonem zaručené právo. Soudy přitom bezvadnost provedení díla zkoumaly a Nejvyšší soud k těmto individuálním okolnostem přihlédl. Jinými slovy řádnost provedení díla nebyla předmětem úpravy ve smlouvě, naopak byla předmětem dokazování, jehož výsledky byly jednoznačné a odůvodněné. V tomto případě se smluvní konstrukce vztahovala toliko k převzetí díla a nevybočila z dovolených mezí zásad legální licence a autonomie vůle.
25. Hodno doplnit, že v posuzované věci nebyl judikován obecný právní princip smluvních fikcí bez dalšího. Nejvyšší soud dostatečně zohlednil specifika věci a také v právní větě uveřejněného napadeného rozsudku zdůraznil, že ujednání používající obraty pro fikce a nevyvratitelné domněnky nečiní samo o sobě smlouvu pouze z tohoto důvodu neplatnou. Každé takové ujednání proto bude v případě soudní pře v budoucnu individuálně posuzováno vzhledem ke zvláštnostem věci.
26. Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou i námitku, podle níž měla být cena díla sjednána jako cena obvyklá proto, že smlouva měla být zdánlivá. V návaznosti na výše uvedené závěry obecných soudů nelze z povahy věci takový názor přijmout.
27. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
28. Návrh vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení posoudil Ústavní soud podle jeho nejpravděpodobnějšího smyslu a účelu jako návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož náhrada nákladů dovolacího řízení jí byla napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu přiznána. K takto vyloženému návrhu Ústavní soud konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak. V odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné i vzhledem ke standardnímu průběhu tohoto řízení o ústavní stížnosti a absenci okolností pro naznačený výjimečný postup, Ústavní soud důvod vyhovět návrhu vedlejší účastnice neshledal, aniž by bylo nezbytné o něm rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu