Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DMT Jelinek s.r.o., sídlem Široká 1587/3, Ivančice, zastoupené JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem, sídlem Smetanova 167, Moravský Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 22 Cdo 3750/2023-206, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2023 č. j. 13 Co 54/2022-156 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 29 C 32/2020-118, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Karla Jelínka, 2) Michala Adama a 3) obchodní společnosti KRAB BRNO, s.r.o., sídlem Hybešova 285/2, Ivančice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov se stěžovatelka ve prospěch svých pozemků domáhala určení existence služebnosti cesty pro osobní a nákladní vozidla. V geometrickém plánu přiloženém k žalobě byla cesta vyznačena na pozemcích vedlejších účastníků 2) a 3). Stěžovatelka popsala, že jde o vnitrozávodní účelovou komunikaci v uzavřeném průmyslovém areálu, která zajišťuje přístup na její pozemky přes nákladní vrátnici. Za účelem zásobování svých výrobních prostor ji stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) využívala desítky let, proto je přesvědčená, že nabyla právo služebnosti na základě mimořádného vydržení podle § 1095 ve spojení s § 1096 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelka sice později zbudovala vlastní vjezdovou bránu do areálu, tu však prý s ohledem na místní poměry nelze využít pro nákladní vozidla.
3. Okresní soud Brno-venkov žalobu zamítl. Stěžovatelka podle okresního soudu řádně netvrdila a neprokázala, z jakého konkrétního právního důvodu se její předchůdkyně chopila držby práva odpovídající věcnému břemeni cesty. Právní předchůdkyně stěžovatelky tak nemohla být oprávněným (resp. s účinností od 1. 1. 2014 poctivým) držitelem a dobu její (údajné) držby nebylo možné ve prospěch stěžovatelky započítat. Samotné stěžovatelce pak rovněž nesvědčil žádný relevantní právní důvod, proto ani její držba nemohla být poctivá.
Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka 1) na straně stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. V obecné rovině nejprve přisvědčil stěžovatelce, že mimořádné vydržení se nemusí zakládat na právním důvodu. Podmínkou mimořádného vydržení je kromě dvojnásobně dlouhé vydržecí doby to, aby držiteli nebyl prokázán "nepoctivý úmysl". Jak ale krajský soud dále zdůraznil, základní podmínkou řádného i mimořádného vydržení je především držba práva odpovídající věcnému břemeni.
Tvrdila-li stěžovatelka, že držba byla založena dohodou její předchůdkyně s tehdejším vlastníkem pozemků, měla povinnost tvrzení i důkazní o této dohodě, tedy kdy a kým byla uzavřena a co bylo jejím obsahem. I přes poučení soudu stěžovatelka toto tvrzení nedoplnila.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu obsáhlé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť v něm stěžovatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu totiž nelze pro jednu právní otázku označit více v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání. Splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Konkrétními věcnými argumenty stěžovatelky se Nejvyšší soud proto nezabýval.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, že byla povinna prokázat držbu práva odpovídající věcnému břemeni, a tedy že právo nerealizovala z jiného právního důvodu (např. na základě výprosy). Taková podmínka je v rozporu se smyslem mimořádného vydržení v § 1095 občanského zákoníku, které závisí jen na tom, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl (včetně případných okolností nasvědčujících tomu, že se stěžovatel snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo dočasně povoleno jen výprosou). Důkazní břemeno tíží toho, kdo mimořádné vydržení popírá.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání proto, že stěžovatelka řádně nevymezila, v čem vidí přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].
7. V části napadající usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost přípustná je. Stěžovatelka však vůbec nevysvětluje, v čem vidí neústavnost závěru Nejvyššího soudu o tom, že řádně nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Nosné důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou čistě procesní, založené na tom, že dovolání stěžovatelky bylo vadné. Tento závěr však stěžovatelka nezpochybnila a nevyložila, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Stěžovatelku, povinně zastoupenou advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu) [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu