Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Spolek pro seniory Mír Práče, z.s., sídlem Nové sady 988/2, Brno, zastoupeného Mgr. Aramem Sargsyanem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2025 č. j. 7 Ads 283/2024-29 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024 č. j. 29 Ad 6/2020-159, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 6, čl. 12, čl. 20 a čl. 27 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj rozhodnutími ze dne 1. 8. 2019 a 1. 4. 2022 uznal stěžovatele (dále také "spolek") vinným ze spáchání přestupků podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že umožnil výkon nelegální práce v České republice podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, a to na pozici asistent péče. Za tyto přestupky uložil správní orgán stěžovateli pokuty podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení proti nim, a § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve výši 900 000 Kč, resp. ve výši 1 600 000 Kč.
3. Vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 8. 2019 potvrdil. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2023 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť krajský soud ve věci rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, ačkoliv na něm stěžovatel trval.
4. V odvolacím řízení proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 4. 2022 vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
5. Krajský soud žaloby proti oběma rozhodnutím vedlejšího účastníka usnesením ze dne 7. 6. 2024 spojil ke společnému projednání. Napadeným rozsudkem krajský soud obě žaloby zamítl jako nedůvodné. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel ve skutečnosti poskytoval svým členům služby sociální péče, přičemž k zajištění této činnosti využil jiné osoby. Povaha činnosti asistentů osobní péče naplnila znaky závislé práce, aniž by se stěžovatelem měli pracovněprávní vztah. Asistenti péče formálně sjednali občanskoprávní smlouvy o poskytování péče, které zastíraly stav skutečný, tj. pracovněprávní vztah se stěžovatelem. Krajský soud neřešil, zda jsou uložené pokuty pro stěžovatele likvidační, neboť ten v řízení nedoložil majetkové poměry. Konstatoval, že správní orgán při zahájení kontroly neporušil čl. 12 odst. 3 Listiny o nedotknutelnosti obydlí svědčící členům spolku, s odkazem na výklad § 7 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).
6. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud aproboval rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
7. Stěžovatel namítá, že správní soudy nesprávně hodnotily povahu výkonu činnosti asistentů péče, kteří svou činnost vykonávali na základě občanskoprávních smluv pro členy stěžovatele, nikoliv pro stěžovatele. Mezi asistenty sociální péče, kteří docházeli za svými klienty do prostorů stěžovatele, a stěžovatelem nikdy nebyl žádný právní vztah, který by naplňoval alespoň některý ze znaků závislé práce. Asistenti sociální péče byli ve smluvních vztazích pouze se svými klienty, členy stěžovatele, jednali na základě pokynů svých klientů a dostávali odměnu přímo od svých klientů. Stěžovatel nikdy do smluvního vztahu mezi asistentem sociální péče a jeho klientem nevstupoval a nikdy neměl žádný vliv na práci asistentů sociální péče.
8. Dále poukazuje na pochybení správního orgánu porušující práva členů spolku podle čl. 12 odst. 3 Listiny, spočívající v tom, že kontroloři vstoupili do prostor stěžovatele, aniž by je vpustil jeho statutární orgán, což je porušení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Nelze akceptovat, že kontrolory do prostoru stěžovatele vpustili asistenti péče, kteří se nikdy nijak nepodíleli na jeho činnosti. Předseda stěžovatele byl přítomen až následně při kontrole, nikoliv však při jejím zahájení.
9. Zdůrazňuje, že zákonem o sociální péči jsou osobní asistenti za svou práci nedostatečně ohodnoceni. Z příspěvků, které senior pobírá, nemůže být nikdy žádná osoba odkázána plně na pomoc jiných a mít k dispozici asistenta (resp. asistenty) po celý den i noc. Příspěvek postačuje v lepším případě na to, aby asistent byl několik hodin denně u seniora (v horších případech několik hodin týdně). Stěžovatel tvrdí, že ani po nesčetných kontrolách státních orgánů, a to včetně veřejného ochránce práv či policie, nikdy nedošlo k žádným zjištěním, která by nasvědčovala tomu, že by stěžovatel dělal cokoliv nemorálního vůči členům spolku.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Námitky stěžovatele většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu čistě podústavního práva ze strany správních soudů a správních orgánů. Zásadní námitkou stěžovatele týkající se výkladu hmotného práva správními orgány a správními soudy, tedy že činností osobních asistentů nedošlo k naplnění znaků závislé práce, se správní orgány i soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly, stejně jako se souvisejícími námitkami k průběhu dokazování, uzavřených občanskoprávních smluv a výší uložených sankcí. Tyto námitky nedosahují ústavněprávní relevance.
12. Stěžovatel namítá porušení práva na život (v jeho hmotném rozměru), neboť likvidační pokuty fakticky znemožnily existenci spolku, jehož činnost je zaměřena na pomoc zranitelným seniorům. Stěžovatel ve svém konstatování, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, opomíjí, že toto základní právo náleží pouze fyzickým osobám, nikoli osobám právnickým. Článek 6 Listiny garantuje právo na život jako právo na fyzickou a biologickou existenci člověka, jako základní lidskou hodnotu.
13. Stěžovatel namítá neoprávněný vstup kontrolorů do prostor spolku, které jsou domovem a obydlím členů spolku, přičemž ve své argumentaci se zaměřuje především na výklad § 7 písm. a) zákona o inspekci práce s tím, že kontroloři museli mít pro vstup povolení statutárního orgánu stěžovatele. Stěžovatel však pomíjí, že procesní rámec pro činnost inspekce práce poskytuje kontrolní řád, v posuzované věci především § 7 kontrolního řádu, který akcentuje, že vstup na místo kontroly je primárním oprávněním, které je nutné k provedení kontroly na místě.
Ústavní soud aprobuje, že správní právo zná celou řadu situací, ve kterých jsou správní orgány oprávněny zasáhnout do práva na ochranu obydlí [viz např. nález ze dne 18. 7. 2017 Pl. ÚS 2/17 (N 125/86 SbNU 131; 313/2017 Sb.), bod 62]. Správní soudy řádně odůvodnily legalitu i proporcionalitu namítaných kontrol (viz body 19 až 24 rozsudku krajského soudu, body 13 a 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu), s tím, že pro prokázání nelegálního zaměstnávání je nutný přímý kontakt s dotyčnými osobami v místě výkonu kontrolované činnosti.
14. Stěžovatel argumentuje porušením práva čl. 20 a 27 Listiny. Důvodem pro uložení pokuty v přestupkovém řízení ovšem bylo zastírání pracovněprávních vztahů, tj. umožnění závislé práce mimo pracovněprávní vztah na pozici asistent péče, nikoliv účel a smysl existence spolku. Tato argumentace se proto míjí s napadenými rozhodnutími a argumentací v nich uvedenou, jakož i s podstatou řízení, jehož výsledkem napadená rozhodnutí byla.
15. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu