Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. dubna 2023 č. j. 4 To 101/2023-298, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 T 151/2022 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 11. 2022 č. j. 7 T 151/2022-236 byl obviněný M. H. H. (dále jen "obviněný") uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Obviněnému byl též uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři léta. Okresní soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 4 092 Kč, stěžovatelce částku ve výši 756 780 Kč a poškozené P. U. částku ve výši 810 280 Kč, vše spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 11. 8. 2022 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byly stěžovatelka a P. U. odkázány se svými zbylými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Shora uvedeného přečinu se obviněný dopustil tak, že dne 25. 3. 2022 v podvečerních hodinách jako řidič osobního vozu porušil svou zákonem uloženou povinnost tím, že nesledoval dostatečně situaci v provozu na pozemní komunikaci a v důsledku toho včas nezpozoroval poškozeného R. U. (dále jen "poškozený") na elektrokoloběžce, který zastavil na křižovatce v rozporu se zákonem uprostřed jízdního pruhu, aby dal přednost protijedoucím vozidlům, přičemž obviněný do poškozeného zezadu narazil, čímž mu způsobil zranění neslučitelná se životem, kterým poškozený podlehl přímo na místě. Okresní soud vycházel z plného zavinění dopravní nehody obviněným, tj. bez spoluzavinění poškozeného.
4. Stěžovatelka v trestním řízení vystupovala v procesním postavení poškozené, neboť byla sestrou poškozeného. V adhezním řízení prokázala svůj nárok na náhradu škody ve výši 12 979 Kč, jejíž výše byla stanovena nákupní cenou notebooku, jenž byl v jejím vlastnictví a jenž byl při dopravní nehodě zničen. Stěžovatelka dále uplatnila nárok na nemajetkovou újmu, a to náhradu za duševní útrapy v částce 1 135 170 Kč podle § 2959 občanského zákoníku. Stěžovatelka uvedla, že poškozený byl jejím bratrem, měli spolu blízký vztah, intenzivně se stýkali, poškozený měl velmi pozitivní vztah k dětem stěžovatelky (vlastní děti neměl) a tragická událost ji těžce zasáhla.
V době po nehodě se nemohla soustředit, trpěla nespavostí, výrazně zhubla atp. Okresní soud při určení výše nemajetkové újmy vycházel z § 2959 občanského zákoníku, přičemž uvedl, že není stanovena žádná pevná částka, která by jednotlivým poškozeným náležela, a je nutno její výši stanovit podle řady individualizovaných kritérií. Okresní soud takto zkoumal intenzitu vztahu stěžovatelky s poškozeným, věk poškozeného a věk stěžovatelky, hmotnou závislost stěžovatelky na poškozeném, přičemž kvalitu vzájemného vztahu považoval za klíčový aspekt.
Okresní soud uzavřel, že při úmrtí ve standardně (dobře) fungující rodině náleží pozůstalému sourozenci (stěžovatelce) odškodnění ve výši 14násobku částky odpovídající hrubé měsíční mzdě v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Uvedenou částku za rok 2021 okresní soud určil ve výši 37 839 Kč. V případě stěžovatelky okresní soud tedy výši nemajetkové újmy, která měla činit 14násobek předmětné částky, vypočetl na konečnou částku 756 780 Kč. Okresní soud dále uvedl, že úrok z prodlení ve výši 15 % p.
a. do zaplacení běží ode dne 11. 8. 2022, neboť obviněný se s nároky na náhrady škody a nemajetkové újmy stěžovatelky seznámil dne 10. 8. 2022. Okresní soud dále uzavřel, že stěžovatelce nepřiznává 50 % navýšení, o které žádala, neboť by to nemělo oporu v provedeném dokazování, nicméně stěžovatelka se svého nároku může domáhat v občanskoprávním řízení, na které byla se zbytkem svého (případného) nároku odkázána.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, stejně tak odvoláním rozsudek napadla i P. U., matka stěžovatelky a poškozeného. Stěžovatelka v odvolání namítala, že jí mělo být přiznáno 50 % navýšení nemajetkové újmy, neboť okresní soud měl pro takové posouzení všechny potřebné důkazy. Nebylo tedy na místě odkázat stěžovatelku se zbytkem nároku na civilní řízení. Stěžovatelka poukázala i na přístup obviněného, který se navzdory svému věku nepodroboval pravidelně povinným lékařským prohlídkám řidičů, když zjevně jeho zraková nedostatečnost byla příčinou nehodového děje. Nadto obviněný neprojevil vůči stěžovatelce ani vůči matce poškozeného žádnou lítost, nikterak se jim neomluvil. Stěžovatelka zopakovala, že ztrátu bratra pociťovala mimořádně tíživě a musela vyhledat i lékařskou péči, o čemž okresnímu soudu předložila lékařské zprávy. Nadto stěžovatelka poukázala na pochybení okresního soudu, který nesečetl nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy a ve výroku rozsudku je uvedena jen částka odpovídající nemajetkové újmě. Výhrady stěžovatelka vznesla i vůči momentu, od něhož běží příslušenství pohledávky, neboť obviněnému spolu s matkou zaslaly výzvu k plnění, kdy lhůta pro plnění uběhla nejpozději dne 14. 7. 2022, tudíž úroky začaly běžet již ode dne 15. 7. 2022.
6. Krajský soud na základě odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě škody částku ve výši 12 979 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. do zaplacení, a to ode dne 15. 7. 2022. Na náhradě nemajetkové újmy je obviněný povinen stěžovatelce zaplatit částku ve výši 529 746 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. do zaplacení, a to ode dne 15. 7. 2022.
7. Krajský soud stěžovatelce snížil částku odpovídající nemajetkové újmě, neboť okresní soud se dopustil matematické chyby, když v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že stěžovatelce přiznává 14násobek průměrné měsíční hrubé nominální mzdy za rok 2021, avšak chybně spočítal částku ve výši 20násobku průměrné měsíční hrubé nominální mzdy za rok 2021. Krajský soud své rozhodnutí v tomto ohledu odůvodnil tak, že pro poškozené neplatí zásada zákazu změny k horšímu, která jde ve prospěch toliko obviněnému. V civilních věcech se tato zásada neuplatňuje, a to i navzdory stěžovatelkou předloženému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, který tuto zásadu uplatnil ve sporu o vypořádání společného jmění manželů, neboť jde o řízení, v němž soud není vázán návrhem stran.
8. Stěžovatelka namítá, že krajský soud v její věci porušil zásadu zákazu změny k horšímu. K této zásadě stěžovatelka uvádí, že v českém právu platí jak pro řízení trestní, tak i pro řízení civilní. Podle § 259 odst. 4 trestního řádu se zákaz změny k horšímu uplatňuje jen ve vztahu k obviněnému, avšak to neznamená, že by ji nešlo vztáhnout i na adhezní řízení týkající se poškozeného. Tyto závěry vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, jímž Nejvyšší soud navázal na historickou judikaturu Nejvyššího soudu Československé republiky. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že zásada zákazu reformace in peius se uplatní v odvolacím civilním řízení.
9. Stěžovatelka dovozuje, že pokud se adhezní řízení řídí po procesní stránce trestním řádem a po stránce hmotněprávní občanským zákoníkem, nelze se uplatnění zákazu změny k horšímu vyhnout. Zákaz změny k horšímu je nutno aplikovat i přesto, že stěžovatelka byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto odkázání je totiž ryze formálního rázu, neboť celý nárok za duševní útrapy byl již vyčerpán a žádný "zbytek" fakticky neexistuje. Krajský soud totiž zjevně rozhodl o celém nároku stěžovatelky. Krajský soud se tímto odkázáním snaží aprobovat neuplatnění zásady zákazu změny k horšímu. Stěžovatelka však nemá reálnou možnost se u civilního soudu čehokoliv dalšího domoci. Postup krajského soudu proto stěžovatelka označuje za přepjatý formalismus.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.
12. Krajský soud odkázal na své napadené rozhodnutí.
13. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se ztotožnilo s obsahem napadeného rozsudku.
14. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka však tohoto svého práva nevyužila.
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud konstatuje, že tzv. adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Již proto opakovaně zdůraznil, že postupem obecného soudu v adhezním řízení může dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15
(N 214/79 SbNU 443)]. Řádné rozhodování v tzv. adhezním řízení je dle Ústavního soudu neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a použití musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (viz čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
17. V adhezním řízení, v němž rozhoduje trestní soud o občanskoprávním nároku poškozeného, se rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních, nicméně procesní postup nalézacího soudu je určen trestním řádem, nikoliv civilním procesním právem.
18. V posuzované věci krajský soud opravil ve výroku rozsudku okresního soudu početní chybu, což mělo vliv na výši stěžovatelce přiznaného nároku okresním soudem.
19. Stěžovatelka nyní svou ústavní stížností brojí proti shora uvedené "opravě" krajského soudu s argumentací, která si však do jisté míry protiřečí. Stěžovatelka na jednu stranu uvádí, že zásada zákazu změny k horšímu platí i v civilním řízení, což má údajně vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021. Zároveň však dodává, že zásadu zákazu změny k horšímu v řízení podle trestního řádu je nutno vztáhnout i na poškozeného. Ústavní soud však v kontextu posuzované věci uvádí, že adhezní řízení je součástí trestního řízení, a tudíž je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda v občanském soudním řízení platí zásada zákazu změny k horšímu nebo nikoliv, neboť procesně soudy v trestním řízení postupují podle trestního řádu, byť rozhodují o nároku podle předpisů hmotného práva soukromého.
V trestním řízení zejména není zcela neobvyklý postup, kdy odvolací soud na základě odvolání poškozeného zruší výrok, jímž mu byl soudem prvního stupně přiznán nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, byť jde o rozhodnutí pro poškozeného nepříznivější (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 7 Tz 43/2013). V posuzované věci je nutno především zdůraznit dvě okolnosti. První a zcela určující okolností je to, že okresní soud se dopustil při výpočtu výše nemajetkové újmy početní chyby.
Krajský soud následně nepřezkoumával stěžovatelčin nárok podle adhezního výroku okresního soudu materiálně, nýbrž toliko opravil faktickou chybu v počtech. Ve vztahu ke stěžovatelce lze přitom považovat postup krajského soudu, který opravil početní chybu okresního soudu, za postup neutrální, neboť stejně by bezpochyby postupoval i v případě, kdyby se okresní soud dopustil početní chyby ve stěžovatelčin neprospěch. Stěžovatelce tak postupem krajského soudu nebylo odňato nic, co by jí po právu mělo náležet.
Druhou okolností je skutečnost, že krajský soud stěžovatelku se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu. Rozsudek krajského soudu tedy není konečným rozhodnutím ve věci civilního nároku stěžovatelky, která může tytéž věcné hmotněprávní argumenty, které vznesla v adhezním řízení, přednést i v civilní žalobě. Nelze tedy uzavřít, že by nyní pro stěžovatelku nepříznivý následek v podobě snížení nemajetkové újmy krajským soudem (z důvodu početní chyby okresního soudu), kdy jí zároveň nebylo přiznáno požadované navýšení o 50 %, bylo následkem trvalým, neboť civilní soud může na základě vlastního dokazování dospět k jinému závěru než soud trestní.
20. Ústavní soud si je vědom, že napadený rozsudek krajského soudu by mohl narážet na princip rovnosti účastníků řízení, který patří mezi zásady spravedlivého procesu podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento princip je součástí práva na soudní ochranu v širším slova smyslu a rozumí se jí rovnost příležitostí. To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je protistrana - cílem principu rovnosti účastníků je dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami řízení.
Ústavní soud se nicméně domnívá, že v posuzované věci k porušení této zásady nedošlo. Jak je již zmíněno shora, ve věci stěžovatelky šlo o výjimečný případ v tom smyslu, že šlo o početní chybu, tedy okresní soud jí nezamýšlel přiznat nemajetkovou újmu ve výrokem přiznané výši. Nadto stěžovatelka bude mít možnost věcně své nároky hájit a prosazovat v řízení civilním. Tím, že ve věci stěžovatelky nedošlo k odejmutí části nároku, který by jí byl po právu přiznán, nelze hovořit o porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť z hlediska spravedlnosti byla rovnováha mezi stranami řízení nastolena.
Obviněný sice odvoláním rozsudek okresního soudu s početní chybou nenapadl, neboť zřejmě tuto chybu neodhalil, nicméně z hlediska rovnováhy mezi stranami řízení je jistě spravedlivé, že obviněný nebude vinou okresního soudu hradit více, než bylo okresním soudem zamýšleno.
21. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu