Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem AK se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 21 Cdo 2786/2017-556, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 4, 2. Městského soudu v Praze a 3. Mgr. Světlany Studené, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo vedeno pod sp. zn. 30 C 383/2015 řízení o určení dědického práva pozůstalých po zemřelém Ing. Martinu Žemličkovi. Účastníkem tohoto řízení byl rovněž stěžovatel jako bratr zemřelého. Obvodní soud vydal dne 11. 5. 2016 opravné usnesení č. j. 34 D 2605/2014-433, kterým opravil své předchozí usnesení ze dne 31. 3. 2015 č. j. 34 D 2605/2014-226. O podaném stěžovatelově odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 30. 9. 2016 č. j. 24 Co 130/2016-464 tak, že odvolání odmítl jako opožděné. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovolací soud usnesením ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 21 Cdo 2786/2017-556 odmítl podle ustanovení § 243 odst. 1 věty první o. s. ř.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska závěru o posouzení lhůty k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř., vycházejícího z toho, že se lhůta nemohla nově otevřít, jelikož se provedená oprava "nijak netýká práv a povinností účastníků řízení" a "nedošlo k takové obsahové změně výroku napadeného usnesení o ustanovení správce části pozůstalosti, která by mohla ovlivnit náhled na nutnost jeho ustanovení", je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud přitom poukázal na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 2005, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2342/2010) a konstatoval, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla nyní posouzena jinak.
Zároveň dovolací soud konstatoval, že na tomto závěru ničeho nemění ani nesprávné poučení o lhůtě k podání opravného prostředku (uvedené v usnesení obvodního soudu ze dne 11. 5. 2016 č. j. 34 D 2605/2014-433), neboť přípustnost odvolání je dána zákonem a nikoliv tím, jak soud účastníka poučil.
Závěrem dovolací soud poznamenal, že se nemohl zabývat námitkami dovolatele, týkajícími se naplnění předpokladů pro ustanovení správce pozůstalosti, neboť na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a odvolací soud se s nimi vypořádal již v usnesení ze dne 30. 6. 2015 č. j. 24 Co 119/2015-268, proti němuž nebylo dovolání podáno.
Taková situace nastala podle názoru stěžovatele i v nyní projednávané věci, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo podle názoru stěžovatele materiálně vykonatelné, čímž se mu prý nově otevřela lhůta k podání odvolání.
Stěžovatel podle obsahu ústavní stížnosti zřejmě považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není.
Ústavní soud nesouhlasí s argumentem stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení, neboť dovolací soud sice stručně, avšak výstižně a s poukazem na příslušná ustanovení občanského soudu řádu stěžovateli (zastoupenému advokátem) vyložil, z jakého důvodu není podaný mimořádný opravný prostředek přípustný. V odůvodnění zopakoval dovolací soud stěžejní důvod, spočívající v absenci možného zásahu do práv a povinností účastníků řízení, neboť oprava usnesení soudem prvního stupně na právech účastníků řízení nemohla nic změnit. S tímto názorem souhlasí i Ústavní soud.
Nad rámec řečeného Ústavní soud podotýká, že další námitky, obsažené v ústavní stížnosti a vznášené i v průběhu dosud pravomocně neskončeného dědického řízení, s odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost nijak nesouvisejí. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu