Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. dubna 2023 č. j. 1 KZV 18/2019-343 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy ze dne 20. prosince 2022 č. j. KRPA-416139/TČ-2016-000092, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neúčinně vyšetřovaly jeho věc a porušily tím jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného trestního spisu plyne následující. Jednatelka (a jediná společnice) dnes již zaniklé obchodní společnosti X nabízela zájemcům možnost zprostředkování koupě městských bytů v Praze, přestože tyto byty nebyly nikdy nabízeny ke koupi. Jednatelka převzala od nic netušících zájemců vysoké finanční obnosy (od každého v řádech sta tisíců či nižších jednotek miliónů českých korun), a to údajně k úhradě kupní ceny za byty. Tím způsobila desítkám osob škodu v celkové výši cca 100 mil. Kč. Jedním z poškozených byl také stěžovatel (2,6 mil. Kč). V jeho věci vystupovaly ještě další dvě osoby, které stěžovateli zprostředkovaly kontakt na jednatelku.
3. Policejní orgány zahájily prověřování podle § 158 trestního řádu, neboť měly podezření o spáchání trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Protože však hlavní podezřelá zemřela, policejní orgány věc odložily pro nepřípustnost trestního stíhání zemřelé osoby [§ 159 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Stěžovatel s odložením nesouhlasil a podal společně s dalšími poškozenými proti usnesení o odložení věci stížnost. Městské státní zastupitelství v Praze všechny stížnosti zamítlo.
Stěžovatel však trval na svém a podal podnět k nadřízenému státnímu zastupitelství, tj. Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. To uznalo, že orgány činné v trestním řízení pochybily, neboť neprověřily zapojení dalších osob. Přesto nenařídilo pokračovat v prověřování věci. Později Nejvyšší státní zastupitelství nařídilo kontrolu ve věci (§ 12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) a zjistilo mnoho pochybení. Nejvyšší státní zastupitelství orgánům činným v trestním řízení vytklo, že u závažné majetkové trestné činnosti nemohou postupovat selektivně.
Trestnou činnost musí prověřit v celé její šíři včetně všech osob, které přicházejí v úvahu jako pachatelé. Na nynější věci se mohlo podílet i více osob (šlo převážně o zprostředkovatele, kteří spojili zájemce s již zesnulou jednatelkou), proto je třeba tyto osoby prověřit. Nejvyšší státní zastupitelství proto nižšímu (městskému) státnímu zastupitelství uložilo řadu pokynů k objasnění trestného činu a zjištění dalších možných pachatelů.
4. Avšak ani po obsáhlém prověřování se nepovedlo zjistit, kdo byl skutečným pachatelem. Policejní orgán proto věc znovu odložil. Stěžovatel se opět obrátil na městské státní zastupitelství. To však žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu znovu zamítlo. Stěžovatel se proto ještě jednou obrátil na vrchní státní zastupitelství. Ani tam nenašel zastání. Vrchní státní zastupitelství upozornilo, že aby orgány činné v trestním řízení mohly trestně stíhat konkrétní osobu, musí být závěr o spáchání trestného činu určitou osobou odůvodněn dostatečně. To se nepodařilo, není proto koho trestně stíhat. Rolí jednotlivých zprostředkovatelů, o jejichž účasti v podvodné transakci nebylo pochyb, se státní zastupitelství zabývala, ale nepodařil se jim dostatečně prokázat podvodný úmysl. Jiní poškození se úspěšně domohli svých peněz, a to žalobou na vydání bezdůvodného obohacení.
5. Ve stručné ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá trestního stíhání dvou zprostředkovatelek. Tvrdí, že jejich role byly předem rozděleny: jedna měla stěžovatele přesvědčit o výhodnosti koupě bytu, druhá měla zajistit veškeré právní a administrativní záležitosti. Postup orgánů činných v trestním řízení je podle něj v rozporu s jeho právem na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Právem na účinné vyšetřování majetkových trestných činů se Ústavní soud zabýval opakovaně, naposledy v nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23
. Podstatou práva na účinné vyšetřování není dosažení určitého výsledku, např. odsouzení pachatele. Jeho podstata je procesní povahy: stát musí zabezpečit řádný průběh postupu daného orgánu (tamtéž, bod 24).
8. Stěžovatel správně upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku (rozsudek ze dne 14. 10. 2008, č. 70930/01). Interpretuje jej ale nesprávně. Nikde se v něm totiž neuvádí, že právo na účinné vyšetřování zakládá právo na potrestání pachatele. Je pravda, že pokud zásah do práva vlastnit majetek má původ v trestném činu, státy by měly rovněž provést účinné trestní vyšetřování. Tato povinnost není absolutní. I kdyby se stát sebevíc snažil, zůstanou někteří pachatelé neodhaleni.
Povinnost účinného vyšetřování tedy znamená, že vyšetřování trestných činů musí být řádné a adekvátní a vyšetřující orgány musí postupovat zodpovědně a účinně. Závazky státu při vyšetřování majetkových trestných činů jsou ale slabší než při vyšetřování jiných trestných činů, typicky proti životu a zdraví. U majetkových trestných činů by muselo dojít ke skutečně výjimečnému selhání státu, aby zapříčinilo porušení práva na účinné vyšetřování. Poškození totiž mají další nástroje, jak se domoci ochrany práv.
Mohou se například obrátit na civilní soudy (Blumberga, § 67 a § 68, podobně I. ÚS 1958/23, body 24 násl.).
9. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v této věci skutečně důkladně a pečlivě (byť až po zásahu Nejvyššího státního zastupitelství, které na bezmála 29 stranách podrobně odůvodnilo, proč je třeba věc důkladně prošetřit). Orgány činné v trestním řízení vyvinuly ve stěžovatelově věci značné úsilí: zajistily objemný důkazní materiál (např. zprávy od finančních institucí, výslechy všech podezřelých osob, související trestní spisy). Přesvědčivě také vysvětlily, proč další osoby, na které upozornil stěžovatel, nelze trestně stíhat (tyto osoby totiž o podvodu neměly žádné ponětí).
10. Ústavní soud upozorňuje, že stěžovateli nic nebrání, aby uplatnil své právo civilní cestou, stejně jako to učinili někteří další poškození v této věci (shodně bod 12 usnesení městského státního zastupitelství, srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 12. 2013, Zagrebačka banka proti Chorvatsku, č. 39544/05, § 277; v této věci obviněný také zemřel, což nebránilo poškozeným, aby se obrátili na civilní soudy).
11. Orgány činné v trestním řízení náležitě vyšetřily stěžovatelovu věc a neporušily jeho právo na účinné vyšetřování zásahu do práva vlastnit majetek. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu