Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KADAMO a.s., sídlem Místecká 1138/101, Ostrava, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem, sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2025 č. j. 3 Afs 141/2024-47 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2024 č. j. 25 Af 61/2018-225, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušit v záhlaví označené rozsudky. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě domáhala přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým zamítl její odvolání proti dvaceti osmi dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2012-2013 a části roku 2014. Důvodem doměření daně byly neuznané odpočty za reklamní služby poskytnuté stěžovatelce dvěma dodavatelkami, obchodními společnostmi Propag-STORM a. s. a OR-RAMS s. r. o. U první dodavatelky vedlejší účastník neuznal uplatněné odpočty kvůli spáchání daňového podvodu, u druhé dodavatelky proto, že stěžovatelka neprokázala, že od ní přijala plnění.
3. Krajský soud v posuzované věci rozhodoval třikrát (dvakrát stěžovatelce vyhověl a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil), protože Nejvyšší správní soud ke kasačním stížnostem vedlejšího účastníka rozsudky krajského soudu dvakrát zrušil - poprvé rozsudkem ze dne 15. 10. 2021 č. j. 3 Afs 328/2019-70 (dále jen "první kasační rozsudek") a podruhé rozsudkem ze dne 16. 1. 2024 č. j. 3 Afs 162/2022-61 (dále jen "druhý kasační rozsudek"). Napotřetí krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
4. K daňovému podvodu krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že ve věci byl účelově vytvořen obchodní řetězec s cílem neoprávněně snížit daňové povinnosti. Ve střední části řetězce došlo k neúměrnému navyšování cen plnění, načež podstatná část zaplacené ceny byla vrácena stěžovatelce. Celý řetězec organizoval jeden člověk a jednotlivé skupiny klientů (včetně stěžovatelky) měli na starost další dílčí organizátoři. K dodávce služeb od společnosti OR-RAMS měl vedlejší účastník důvodné pochybnosti o existenci plnění.
Společnost nevykazovala činnost, neměla majetek, vznikla těsně před sjednáním zakázky a proces sjednání zakázky byl nestandardní. Důkazní povinnost proto přešla na stěžovatelku. Nějaký dodavatel reklamní služby sice skutečně dodal, není však zřejmé, zda byl plátcem DPH. Stěžovatelka neprokázala, že přijala plnění přímo od OR-RAMS. Celou dobu nadto tvrdila, že reklamní služby dodala přímo OR-RAMS a přímé plnění od údajného faktického dodavatele (tj. společnosti Papilio, spol. s r.o.) připustila až eventuálně.
Toto tvrzení proto šlo nad rámec uplatněných žalobních bodů. Krajský soud neshledal závažné vady ani v procesním postupu vedlejšího účastníka.
5. Stěžovatelka podala kasační stížnost a Nejvyšší správní soud ji napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil s hodnocením krajského soudu. Zdůraznil, že stěžovatelka neodstranila pochybnosti o tom, kdo jí sporné plnění dodal a zda to byl jeden dodavatel, nebo zda jich bylo více (ze spisu k tomu neplyne jednoznačný závěr).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že její případ má dvě větve - v první šlo o daň z příjmů (správní soudy stěžovatelce vyhověly a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušily) a v druhé o DPH (na základě stejného skutkového stavu rozhodly opačně). První kasační rozsudek je proto v rozporu se starším rozsudkem v první větvi (rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2021 č. j. 2 Afs 375/2019), ve kterém správní soudy určily, že vedlejší účastník nemohl mít důvodné pochybnosti o faktické dodávce služeb od společnosti Papilio (plátce DPH).
Správní soudy se odchýlily od rozsudku, jímž byly vázány. S rozporem se nevypořádaly a nevysvětlily, proč tytéž skutečnosti pokaždé posuzovaly jinak. V rozporu s první větví je i to, že správní soudy nepřiznaly daň na vstupu v reálné výši plnění a s odkazem na daňový podvod ji paušálně celou odmítly. Věcné závěry správních soudů v této věci nadto nejsou správné a jsou v rozporu s obsahem spisu. Stěžovatelka nemohla předvídat závěry pozdější judikatury Soudního dvora EU a faktické dodání služeb prokazuje též rozsudek v její daňové trestní věci.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Srovnává-li stěžovatelka nynější věc (řízení ve věci DPH) s řízením ve věci daně z příjmů, srovnává nesrovnatelné. Obě daně se odlišují principy i právní úpravou, stěžovatelka nadto v každé větvi uplatnila rozdílné žalobní body. To, že správní soudy v prvním řízení neshledaly existenci důvodných pochybností, nevylučuje, že v druhém řízení jejich existenci shledat mohly. Posuzovaly totiž rozdílné právní otázky. V první větvi šlo zejména o otázku neprokázání existence spojených osob ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Naproti tomu nyní šlo zejm. o to, zda stěžovatelka mohla a měla vědět, že přijala plnění z řetězce zasaženého podvodem, a jaká opatření přijala k zamezení své účasti na daňovém podvodu (body 40 až 45 rozsudku krajského soudu, bod 42 rozsudku NSS a body 25 až 27 a 46 prvního kasačního rozsudku).
10. Zcela jiné otázky se posuzovaly i ohledně plnění objednaného od společnosti OR-RAMS. V řízení o dani z příjmů se řešilo toliko to, zda (nějaké) plnění fakticky vůbec proběhlo (a tedy zda výdaje na reklamní služby byly prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů poplatníka). Naopak nyní se řešilo to, kdo plnění dodal (hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH). Jinými slovy, v posuzované věci nebylo sporné, že plnění fakticky proběhlo, ale kdo ho dodal.
11. Srovnávat pak nelze ani rozhodnutí v trestní věci, kde je dokazování postaveno na zcela odlišných principech, než v řízení daňovém.
12. Správní soudy v souladu s ústavními požadavky přesvědčivě vysvětlily, proč na věc nedopadá rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. 12. 2021, Kemwater ProChemie, C-154/20. Stěžovatelka neodstranila pochybnosti o tom, kdo fakticky plnil. S tím, že dodavatelkou byla společnost Papilio, přišla až v řízení o druhé kasační stížnosti. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního však správní soudy přezkoumávají napadená rozhodnutí pouze v mezích včas uplatněných žalobních bodů (body 46 až 61 rozsudku krajského soudu, bod 42 rozsudku NSS a body 19 až 35 druhého kasačního rozsudku).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu