Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Vladimírem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Lindnerova 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 15 Co 82/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Napadené rozhodnutí, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované V. B., pro zaplacení částky 36.664,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 25 C 103/2007 ze dne 29. 11. 2007 bylo žalobě stěžovatele ve věci samé v plném rozsahu vyhověno a žalované byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 9.148,30 Kč, vše ve stanovených splátkách. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 150 o.
s. ř. a procesně zcela úspěšnému stěžovateli s odkazem na uvedené ustanovení, s přihlédnutím ke zdravotní a sociální situaci žalované, přiznal pouze polovinu účelně vynaložených nákladů, které tvořily zaplacený soudní poplatek ve výši 1.470,- Kč, odměnu za právní zastoupení advokátem určenou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 13.540,- Kč, náhradu hotových výloh advokáta za dva úkony právní služby po 300,- Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2.686,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně, a to pouze do výroku o nákladech řízení, podal odvolání stěžovatel, podle něhož podmínky použití ustanovení § 150 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly a požadoval proto přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením odvoláním napadený výrok o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 9.276,40 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud přisvědčil stěžovateli v tom, že v posuzovaném případě nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť tíživou finanční situaci a zdravotní stav žalované podle něj nelze bez dalšího považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, které by postup podle § 150 o.
s. ř. mohly odůvodnit. Stěžovatel tak podle něj má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, při jejich stanovení však, s odkazem na ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud nepoužil vyhlášku č. 484/2000 Sb., ale vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť, jak v odůvodnění uvedl, za stavu, kdy advokát stěžovatele v řízení učinil pouze 2 honorovatelné úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby, kdy vyjádření k odporu žalované obsahovalo pouze stanovisko stěžovatele k úhradě žalované částky ve splátkách a o věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání rozsudkem pro uznání, je vhodné výjimečně, a to k zamezení tvrdosti, aby výše odměny byla stanovena podle sazeb vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto výroku o nákladech řízení směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu skutkového stavu dané věci, jejího procesního vývoje včetně obsahu napadeného rozhodnutí, oponuje závěru obecného soudu o použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud podle něj nezjišťoval relevantní důvody, které by podpořily aplikaci ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatele byl postup odvolacího soudu libovolný, bez odůvodnění vztahujícího se k danému konkrétnímu případu, odvolací soud také neuvedl, jaké tvrdosti mělo být použitím vyhlášky č. 177/1996 Sb. zamezeno a nezkoumal finanční ani sociální situaci žalované.
Zároveň stěžovatel poukázal na složitost samotného výpočtu žalované částky a v souvislosti s tím i na náročnost přípravy věci a sepisu žaloby a poukázal na komentářovou literaturu k občanskému soudnímu řádu i na stávající soudní judikaturu. Napadeným rozhodnutím bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a proto navrhl jeho zrušení nálezem Ústavního soudu. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Obecný soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že stěžovatel měl ve věci plný úspěch a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Samotný fakt, že při stanovení výše nákladů řízení - při určení odměny advokáta - nepoužil vyhlášku č. 484/2000 Sb. jeho rozhodnutí, které bylo také dostatečně odůvodněno, protiústavním nečiní. Ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje totiž obecným soudům výjimečně výši odměny advokáta za zastoupení stanovit i podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to mj. tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu.
Za situace, kdy paušální náhrada za spory ocenitelné penězi je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Ostatně tento názor vyslovil v řadě svých rozhodnutí (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 276/02 ,
II. ÚS 316/02 ,
III. ÚS 305/02 ,
IV. ÚS 308/02 ,
IV. ÚS 475/02 a mnoha dalších), v nichž také mj. konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a stejně tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní stížnost proto byla z uvedených důvodů jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2008
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu