Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti Mileny Horákové, zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 27 Cdo 392/2023-196, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2022 č. j. 9 Cmo 5/2022-172 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2021 č. j. 38 Cm 13/2019-152, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zemědělské družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala především toho, aby soud nařídil likvidátorovi vedlejší účastnice přijmout její přihlášku do likvidace, dále uznat a dořešit pohledávku 3 500 Kč, kterou stěžovatelka vložila do nedělitelného fondu vedlejší účastnice, vypočíst nárok stěžovatelky, připadající jí z dosud nerozděleného čistého jmění družstva, způsobem uvedeným v transformačním projektu vedlejší účastnice, a vypořádat uvedené pohledávky při likvidaci družstva. Doplněním žaloby se stěžovatelka domáhala také toho, aby soud určil likvidátorovi vedlejší účastnice lhůtu k vypořádání jejího majetku, který družstvo dosud užívá.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud pověřeným členem senátu odmítl, neboť neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl: "Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že považuje napadené rozhodnutí za ‚nesprávné', přitom poukazuje na § 237 o. s. ř., jehož znění cituje. S odkazem na § 241a odst. 1 o. s. ř. uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přitom ‚setrvává na právní argumentaci, kterou brojila proti rozsudku prvního stupně ve svém odvolání [...]'. Tímto způsobem argumentace dovolatelky pokračuje tak, že pouze opakuje skutečnosti, na kterých zakládá svůj nárok na majetkový podíl na restituční rezervě družstva, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, aniž by se vymezením přípustnosti dovolání blíže zabývala." Nejvyšší soud proto odmítl dovolání pro vady, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.
5. Stěžovatelka především tvrdí, že jako oprávněná osoba dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, dosud marně poukazuje na to, že transformace vedlejší účastnice neproběhla v souladu s tímto zákonem a podle schváleného transformačního projektu. Krajský soud ani vrchní soud se údajně nezabývaly věcí samou a neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy. Dále namítá, že vedení vedlejší účastnice porušilo a obešlo transformační zákon, jelikož účelově sestavilo znění stanov, v nichž členům vedlejší účastnice uložilo, že musí přenechat v jejím užívání část svého majetkového podílu přesahující členský vklad, ukončí-li svoji účast.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud je vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost (v nutném rozsahu) odmítne.
8. Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezila předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Stěžovatelka v ústavní stížnosti bez ústavněprávní argumentace nebo bližší reflexe napadených rozhodnutí nezpochybnila rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto nemá ani Ústavní soud důvod mu oponovat, nenamítá-li proti němu ničeho ani sama stěžovatelka. Je zřejmé, že kýžený předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila a zákonné požadavky dovolání nesplnila. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.] tak stěžovatelka proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zdůraznil, že při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby jeho přípustnost vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v uvedeném rozsahu - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 , dostupné na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a (vzhledem k povaze věci) podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu