Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. K. O., právně zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 As 39/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-
-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům.
Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že sporné rozhodnutí ředitelky školy se týkalo školního roku 2004/2005. Jakýkoli přezkum tohoto rozhodnutí je tedy bezpředmětný. I v případě, že by Ústavní soud návrhu vyhověl, nemělo by toto rozhodnutí žádného vlivu na formu studia stěžovatele ve školním roce 2004/2005, neboť tento již skončil. Nastala tak situace, která je v teorii a praxi ústavního soudnictví označovaná jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law.
3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit) v praxi Spolkového ústavního soudu (např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142150), tj. stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět.
Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu, k tomu srovnej např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vydání, Linde, 2005, str. 102-103.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu se zákonem o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2009
Vlasta Formánková předsedkyně senátu