Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupené JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 2. 2006 čj. 163232/2005-6371, o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Vykonatelnost rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 2. 2006 čj. 163232/2005-6371, se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 2. 2006 čj. 163232/2005-6371. V odůvodnění mj. uvedla, že již bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce a soudním exekutorem jí byl obstaven bankovní účet, což pro ni znamená citelné omezení. Odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem; naopak jeho výkon by pro ni znamenal újmu mnohem větší, než jaká může vzniknout osobě oprávněné.
Přesto v dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, je podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výjimečně možné.
Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může být vykonatelnost ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odložena, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Je nepochybné, že žádný důležitý veřejný zájem na tom, aby rozhodnutí bylo vykonáno, neexistuje; v dané věci jde o ryze soukromoprávní spor dvou stran civilního řízení.
Z okolností, které se z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti podávají, dovozuje Ústavní soud, že výkon rozhodnutí přiznaného ve prospěch T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4 (dále jen "vedlejší účastník"), znamenal by pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká odložením vykonatelnosti vzniká oprávněnému vedlejšímu účastníku. Jinak řečeno má Ústavní soud za to, že po vedlejším účastníku lze spravedlivě požadovat, aby po dobu řízení před Ústavním soudem strpěl to, že napadené rozhodnutí nebude vykonáno.
Nadto Ústavní soud vzal v úvahu i stěží vysvětlitelnou v rozporu s ustanovením § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsoucí nespolupráci Okresního soudu ve Zlíně s Ústavním soudem. Tento soud byl přípisem Ústavního soudu již dne 24. 5. 2011 žádán o obratné zapůjčení spisu 23 EXE 689/2011; po telefonické urgenci 28. 6. 2011 bylo přislíbeno jeho zaslání, po další telefonické urgenci (19. 7. 2011) sdělil Okresní soud ve Zlíně, že "v současné době je účastníkům v této věci rozesíláno usnesení o zamítnutí návrhu povinného na odklad provedení exekuce a proto spis bude zapůjčen cca ve lhůtě 3 týdnů." Ústavní soud považuje uvedený postup okresního soudu spočívající ve zjevném ignorování požadavku Ústavního soudu za rozporný s úsilím nalézat cestou soudních postupů a rozhodnutí spravedlnost a právo. Odkladem vykonatelnosti uvedeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu nikterak Ústavní soud nepředjímá meritorní rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
10. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Tvrzení stěžovatelky, že se o napadeném rozhodnutí ČTÚ dověděla až v souvislosti s exekucí vedenou na její majetek, kdy při návštěvě pobočky Komerční banky, a. s., v Otrokovicích dne 11. 5. 2011 zjistila, že její bankovní účet byl obstaven, Ústavní soud ověřil ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 EXE 689/2011. Z jeho obsahu je patrno, že k návrhu obchodní společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., oprávněné na základě smlouvy o postoupení pohledávek, soud usnesením ze dne 21. 3. 2011 č. j. 23 EXE 689/2011-19 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky k vymožení povinnosti uložené jí označeným rozhodnutím ČTÚ a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu. Ten exekučním příkazem ze dne 28. 4. 2011 č. j. 103 Ex 08807/11-12 rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky u příslušné pobočky Komerční banky. Při doručování písemností soudu a soudního exekutora nebyla stěžovatelka na adrese v T. zastižena a tyto písemnosti byly doručeny v souladu s ustanovením § 49 odst. 4 o. s. ř. (vyvěšením od 19. 5. 2011 do 20. 6. 2011, č. l. 52). Podle plné moci a úředního záznamu založených v exekučním spisu stěžovatelka zmocnila dne 12. 5. 2011 k zastupování v exekučním řízení advokáta, jehož zmocněnec následující den nahlédl do předmětného spisu za účelem identifikace exekučního titulu a seznámení se s jeho obsahem (č. l. 22 a 23).
12. Ústavní soud tak vzal za prokázané (a nikým nezpochybněné) tvrzení stěžovatelky, že se o existenci napadeného rozhodnutí dověděla poprvé dne 13. 5. 2011, přičemž tento den byl rozhodný pro určení počátku běhu šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost podána dne 17. 5. 2011, je nepochybné, že byla podána včas.
13. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, že je-li podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci postupoval správně, když a jak stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv, je taková ústavní stížnost přípustná [srov. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)].
14. Po přezkoumání postupu ČTÚ v řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti, vycházeje přitom z dále uvedených úvah týkajících se ustavování opatrovníka pro řízení.
15. Rozhodováním orgánů veřejné moci o ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, se Ústavní soud zabýval opakovaně, ustáleně přitom vycházeje z právních názorů vyslovených ve vztahu k pravomoci obecných soudů při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 29 odst. 3 o. s. ř.), plně dopadajících v tomto směru i na pravomoc správního orgánu [§ 16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., resp. § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb.]. Pro orgány veřejné moci bez rozdílu platí, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci, ale nepřítomnému účastníkovi je třeba zajistit ochranu jeho zájmů a základních práv. V zájmu dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny Ústavní soud klade důraz na aktivní přístup soudu či správního orgánu při zjištění skutečného místa pobytu účastníka řízení a za zásadně nevhodné považuje, je-li opatrovník ustanoven z řad osob podřízených orgánu veřejné moci, který vede řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 3267/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 106/49 SbNU 555), nález sp. zn. II. ÚS 2966/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 34/56 SbNU 383), nález sp. zn. IV. ÚS 2992/08 ze dne 19. 5. 2010 (N 109/57 SbNU 397), dostupné rovněž v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].
16. V projednávané věci byla stěžovatelka vyrozuměna o zahájení správního řízení obesláním na adresu v T., která byla (a je) zároveň adresou jejího trvalého pobytu. ČTÚ tuto adresu ověřil dotazem v centrální evidenci obyvatel, tutéž adresu stěžovatelka uvedla ve smlouvě s poskytovatelem elektronických komunikací. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné argumenty, ze kterých by bylo zřejmé, zda se v době doručování předmětné poštovní zásilky v místě trvalého bydliště zdržovala, či zda se skutečně odstěhovala (jak vyplývá z poznámky poštovní doručovatelky na doručované zásilce), resp. se dlouhodobě zdržovala na jiné (a jaké) adrese, případně že požádala doručovací poštu o dosílání zásilek na jinou adresu, dospěl Ústavní soud k závěru, že za takové situace nelze ČTÚ vytknout formální přístup při zjišťování stěžovatelčina pobytu.
17. Právní úprava doručování vychází ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci reálné adresy, na které je povinen si zajistit přijímání písemností. Přestože správní řád z roku 1967 neobsahoval tak podrobná pravidla pro doručování fyzickým osobám jako nyní platná právní úprava, i tehdy platilo, že nebylo-li možné písemnost uložit (za situace, kdy adresát nebyl zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržoval), bylo možné doručit písemnost osobě neznámého pobytu veřejnou vyhláškou, jak se také v projednávané věci stalo.
18. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto právo však není samoúčelné a Ústavní soud považuje za opodstatněné žádat od účastníka řízení, který se domáhá ochrany svých procesních práv na ústavní úrovni, aby osvědčil, že se o ni sám snažil, resp. sám vyvinul očekávatelné úsilí směřující k účinnému hájení svých práv. Nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdila. Tyto skutkové okolnosti proto výrazně odlišují její věc od případů, na které v ústavní stížnosti poukázala (poznámka pod čarou č. 1).
19. Jinak je tomu však při ustanovení opatrovníka pro řízení, je-li jím osoba podřízená orgánu, který vede řízení. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí označil takové řešení za zásadně nevhodné s ohledem na možný konflikt mezi povinnostmi opatrovníka-zaměstnance vůči zaměstnavateli na straně jedné a vůči účastníkovi řízení na straně druhé. Uvedl, že funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájil zájmy nepřítomného a vedl za něho celý spor tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Z hlediska dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení tak Ústavní soud odmítá, aby orgány veřejné moci hledaly opatrovníky v řadách svých zaměstnanců, byť by jejich odborná erudice byla nezpochybnitelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2992/08 (viz výše) a řada dalších].
20. Při výběru osoby opatrovníka klade Ústavní soud důraz na to, aby to byla osoba, která je schopna skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Ve své rozhodovací praxi doporučil, aby taková osoba byla hledána především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného (poznámka pod čarou č. 2), nicméně v této souvislosti je třeba zdůraznit, že nejde o limitující pokyn Ústavního soudu, neboť pátrání po osobě blízké se může jevit jako výrazně neefektivní, zvláště nemá-li orgán veřejné moci povědomí o její existenci např. z předchozí úřední činnosti, ze spisové dokumentace či z jiných dostupných informačních zdrojů. Za takové situace je na orgánu veřejné moci, aby pečlivě uvážil okruh osob, ze kterých vybere a ustanoví účastníku řízení opatrovníka, dbaje přitom na vyloučení kolize jeho zájmů se zastupovaným. Zaměstnanec správního úřadu, byť jakkoliv erudovaný, nemůže z povahy věci účinně bránit práva účastníka, s nímž je tímto orgánem státní moci vedeno správní řízení, a proto jeho ustanovení opatrovníkem představuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
21. V dalším řízení má ČTÚ prostor pro nové opětovné posouzení podmínek pro ustanovení opatrovníka pro řízení ve světle právních závěrů v nálezové judikatuře Ústavního soudu vyslovených. Jeho případný budoucí (aktuální situací podmíněný) výběr okruhu osob, ze kterých by měl být opatrovník vybrán a ustanoven (samozřejmě s výjimkou zaměstnanců ČTÚ) závisí na posouzení všech okolností případu a Ústavní soud ho svým nálezem nikterak nepředjímá.
22. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. -------------------
1) Nález
sp. zn. II. ÚS 2966/09
ze dne 23. 2. 2010 (N 34/56 SbNU 383), nález sp. zn. I. ÚS 3267/07
ze dne 9. 6. 2008 (N 106/49 SbNU 555), nález sp. zn. II. ÚS 1090/07
ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171) 2) Nález
sp. zn. I. ÚS 559/2000
ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)