Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci návrhu W. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, P. O. BOX 3, 270 32 Oráčov, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 88/2018-49, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2018, se W. J. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, jakož i právo na spravedlivý proces garantované článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017 byl zcela zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418. Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zároveň stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 750 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Stěžovatel součástí své ústavní stížnosti učinil i návrh na odklad vykonatelnosti "napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze", který odůvodnil tím, že již jednou mu byl výkon trestu přerušen a pro takový postup jsou splněny podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem. Rozhodnutí, jímž Ústavní soud výjimečně vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti vykládá restriktivně. "Povoloval-li" by Ústavní soud odklad vykonatelnosti pravidelně, dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v rámci soustavy soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Navíc každé odložení vykonatelnosti již pravomocně ukončené věci narušuje princip právní jistoty a může se eventuálně dotknout práv jiných subjektů.
V projednávané věci stěžovatel požaduje odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze i rozsudku Městského soudu v Praze. Na tomto místě je však Ústavní soud nucen konstatovat, že odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který Vrchní soud v Praze svým rozsudkem zrušil v plném rozsahu, není možný, resp. k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Je tomu tak proto, neboť dané rozhodnutí bylo materiálně zrušeno a tudíž nemůže zakládat žádné právně relevantní účinky.
Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nepředkládá přesvědčivé důvody, pro které by měl jeho návrhu vyhovět, krom parafrázování ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a tvrzení, že již jednou mu byl výkon trestu přerušen. Taková obecná tvrzení však k vyhovění jeho návrhu nepostačují. K tomu je třeba připomenout, že v předchozím případě nebyl stěžovateli výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody přerušen, nýbrž stěžovatel byl propuštěn na svobodu proto, jelikož předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze (jímž byl stěžovateli daný trest uložen) zrušil Nejvyšší soud. V následném dovolacím řízení proti novému rozsudku Vrchního soudu v Praze však již pro takový - ani jiný obdobný - postup neshledal Nejvyšší soud důvod, a dovolání stěžovatele odmítl.
Stran zbývajících "důvodů", o které stěžovatel opírá svůj návrh, je třeba říci, že podstatou ústavní stížnosti je rozporování výše škody způsobené zkrácením spotřební daně z lihu, jež se promítá i do úvahy obecných soudů o výši uloženého trestu. Protože ústavní stížností zůstává nezpochybněn závěr o zkrácení daně za období prosince 2010, jejíž výše sama o sobě odůvodňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na pět až deset let [§ 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], je zřejmé, že odkladem vykonatelnosti napadeného rozsudku by byl ohrožen důležitý veřejný zájem v podobě naplnění účelu trestního řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl návrhu stěžovatele vyhovět.
Z uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Zároveň Ústavní soud neshledal žádného důvodu pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze, pročež tento návrh zamítl. Tím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Podstatou ústavní stížnosti je rozporování výše škody způsobené zkrácením spotřební daně z lihu, jež se promítá i do úvahy obecných soudů o výši uloženého trestu.
Stěžovatel rovněž brojí proti neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 ), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 ). Stran procesu hodnocení důkazů je dále třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr.
řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Ústavní soud, poté co se seznámil s velice podrobným odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatuje, že jim, jakož i předcházejícímu řízení, nelze z hlediska ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele ničeho vytknout. Námitky, jimiž se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokouší vyvrátit závěry obecných soudů, resp. poukázat na jejich údajný nesprávný postup, nezaznívají v tomto řízení poprvé.
Naopak stěžovatel v podstatě znovu (tak jako již v odvolacím a dovolacím řízení) uvádí ty samé výhrady, jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly, a mylně předpokládá, že Ústavní soud přistoupí k přehodnocení skutkových závěrů, z nich vzešla napadených rozhodnutí.
Takový postup by však byl možný pouze za situace - jak bylo předestřeno shora -, kdy by Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů zjistil natolik závažná pochybení, která by byla s to ohrozit některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Právní závěry obecných soudů se totiž zcela zřetelně podávají z jimi vykonaných skutkových zjištění, která vyplývají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je více než zřejmé, že obecné soudy se velice podrobně zabývaly dílčími skutečnostmi důležitými pro posouzení viny stěžovatele.
Zde vyniká především závěr o rozsahu zkrácení daně (srov. strany 20-23 rozsudku vrchního soudu), který městský a posléze vrchní soud učinily po předchozí kasaci jejich rozhodnutí dovolacím soudem právě z důvodu pochybení při jeho stanovení. Z rozsudku vrchního soudu je pak patrné, že tento soud se velmi podrobně zabýval hodnocením veškerých důkazů svědčících ve prospěch i v neprospěch stěžovatele (§ 2 odst. 5 věta třetí tr. řádu), přičemž následně dospěl k závěru, že je třeba rozsudek městského soudu korigovat stran zkrácení spotřební daně za období listopadu 2010 a ledna 2011.
Výsledná hodnotící úvaha vrchního soudu zcela odráží požadavky ustanovení § 2 odst. 6 i § 125 tr. řádu a je z ní patrné, že soudci nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že skutek, který je kladen stěžovateli za vinu, se stal tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku téhož soudu (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08 , ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 , ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 , ze dne 16. června 2011 sp. zn. I.
ÚS 864/11 , ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 , či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 , případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16 ). Zároveň je třeba doplnit, že závěr o vině stěžovatele shora popsaným skutkem je výsledkem procesně korektního postupu. Stran jednotlivých námitek stěžovatele považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit skutečnost, že stěžovatel nerozporuje závěr obecných soudů o vině daným zvlášť závažným zločinem, nýbrž závěr o rozsahu jím zkrácené spotřební daně z lihu za období února 2011.
Argumentací stěžovatele tak zůstává zcela nedotčen závěr o vině ve vztahu ke zkrácení daně za období prosince 2010, který by již sám o sobě postačoval ke kvalifikaci jeho protiprávního jednání jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který zákon stanoví trest odnětí svobody na pět až deset let. Co se týče výše škody - zkrácené daně, je třeba říci, že obecné soudy vycházely ze zjištění celní správy (srov. stranu 30 rozsudku městského soudu, jakož i stranu 21 rozsudku vrchního soudu), přičemž obhajobu stěžovatele o množství zboží které zůstalo v daňovém skladu, shledaly na základě provedeného dokazování za vyvrácenou.
Odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010 sp. zn. 5 Tdo 130/2010 je zcela nepřiléhavý.
V projednávané věci totiž byla stanovena jak výše spotřební daně, kterou měla společnost XX z dotčeného zboží uhradit (a to na základě údajů zadaných obchodními partnery uvedené společnosti do systému EMCS), tak i výše daně, kterou tato společnost i přes prokazatelný prodej daného zboží neuhradila (poslední daňové přiznání podala společnost XX totiž v lednu 2011 a poté již nikdy). Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudů stěžovatelem vytýkané pochybení nezjistil. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy pochybily, jestliže neprovedly jím navrhované důkazy.
K tomu je třeba říci, že důkazní návrhy stěžovatele obecné soudy neodmítly bez dalšího, ale svůj závěr o jejich nadbytečnosti dostatečně přesvědčivě odůvodnily (srov. stranu 21 rozsudku městského soudu a stranu 21 rozsudku vrchního soudu a přiměřeně též stranu 7 usnesení dovolacího soudu). V souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 ) lze uzavřít, že zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele pro nadbytečnost bylo v tomto případě důvodné a obecné soudy tak neporušily právo jeho právo na spravedlivý proces. Konečně brojí-li stěžovatel proti výši jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že k přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení přistupuje ve své rozhodovací praxi zdrženlivě a necítí se oprávněn do této oblasti zasahovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3761/17 a rozhodnutí v něm citovaná). Ústavní soud výjimečně ingeruje do rozhodování o trestech např. tehdy, neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně výběr druhu či výměry trestu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 , anebo ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 ). V nálezu ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 se podávají případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného (viz body 55 a 56 citovaného nálezu).
Ústavní soud v nyní posuzované věci zjistil, že napadená rozhodnutí jsou, co do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, přesvědčivě odůvodněna; obecné soudy při jeho ukládání nevybočily z příslušných ustanovení trestního zákoníku a jeho výměru stanovily na základě skutkových zjištění, která (jak již bylo uvedeno) Ústavní soud neshledal nikterak závadnými. Zbývá dodat, že daný trest byl stěžovateli uložen těsně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, kterou § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku za daný zvlášť závažný zločin stanoví.
Na okraj Ústavní soud doplňuje, že odkaz stěžovatele na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 , je nepřiléhavý; odkazovaný nález řeší odlišné otázky a k problematice trestání se vyjadřuje zcela obecně. Ústavní soud dodává, že návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti dle § 79 odst.
2 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 9. května 2018 č. j. IV. ÚS 1435/18-13 , nevyhověl. Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovatelových základních práv. Za takové situace byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout. Zčásti tak učinil podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nepřípustnost návrhu, ve zbytku pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu