Vydání ideální poloviny nemovitosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., spol. s r.o., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ, ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, se zrušují.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, jímž bylo určeno, že žalobce (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) je vlastníkem blíže označených nemovitostí. Stěžovatel (tehdy žalovaný) ve svém návrhu poukázal na to, že citovanými rozhodnutími je mu v podstatě bráněno v nabývání a užívání majetku, a že v daném případě došlo v konečném důsledku k vyvlastnění přinejmenším jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, a to bez náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny). Z těchto, jakož i dalších důvodů, se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Z ústavní stížnosti a příslušných spisů, vedených u Okresního soudu Praha - západ (sp. zn. 5 C 361/95, sp. zn. 7 C 236/92), Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou označenému soudu 28. 4. 1995, se vedlejší účastník domáhal určení "vlastnictví k domu čp. 34 a st. parc. č. kat. 37 v k. ú. L. Ke skutkovému základu
věci uvedl, že na základě uplatněného restitučního nároku J. A. a L. K-ové (dále jen "oprávněné osoby") uzavřel s jmenovanými 10. 5. 1991 dohodu o vydání věci ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."). V souladu s touto dohodou vydal oprávněným osobám uvedené nemovitosti, když je z ní též patrno, že tyto odvozovaly své právo od původního podílového spoluvlastníka A. A., který byl vlastníkem jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, o čemž nakonec svědčí jak výzva oprávněných osob, tak i předložené listinné doklady. Další původní spoluvlastnicí druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí byla B. L-ová, ve vztahu k jejímuž podílu oprávněné osoby restituční nárok neuplatňovaly, když ani z žádných písemností nevyplývá, že by byly ve vztahu k jejímu podílu osobami oprávněnými. V této souvislosti odkázal na ust. § 3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a dovolával se neplatnosti uzavřené dohody o vydání věci. Oprávněné osoby, jimž byly nemovitosti vydány, je posléze převedly kupní smlouvou na žalovaného (stěžovatele), čímž je založena jeho pasivní legitimace v dané právní věci. Ten ovšem není dle přesvědčení vedlejšího účastníka jejich vlastníkem, neboť vlastnické právo nemohl nabýt od převodců, kteří tyto nemovitosti "nabyly" na základě neplatné dohody o vydání věci. Proto se vedlejší účastník domáhal v řízení před obecnými soudy vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud Praha - západ výrokem již shora konstatovaným, když stran merita věci odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1993, čj. 14 Co 121/93-32, jímž byla zamítnuta žaloba na určení částečné neplatnosti dohody o vydání věci. V tehdejším řízení, vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 236/92, bylo rozhodováno k žalobě vedlejšího účastníka vůči oprávněným osobám jako žalovaným. Výrok citovaného rozsudku byl založen na právním názoru, že zmíněnou dohodu o vydání věci je nutno posuzovat jako celek, neboť v ní je jediné ujednání a neskládá se z více částí, které by mohly vedle sebe samostatně obstát. Okresní soud Praha - západ v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tyto závěry převzal a poukázal na to, že se jedná o absolutní neplatnost dohody ve smyslu § 39 obč. zák., v návaznosti na což shledal v plném rozsahu absolutně neplatnou i kupní smlouvu následně uzavřenou mezi oprávněnými osobami a stěžovatelem. K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, potvrdil, když poukázal na výše citované rozhodnutí krajského soudu a připomněl právní zásadu nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti potom na odůvodnění svého napadeného rozsudku v plném rozsahu odkázal. Vedlejší účastník, Obec L., ve svém vyjádření konstatoval nedůvodnost ústavní stížnosti a navrhl její odmítnutí. Do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, podal stěžovatel též dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 2. 2002, čj. 22 Cdo 53/2002-89, jímž tento mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítl. Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a poté přikročil k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Respektujíce své kompetence (čl. 83 Ústavy ČR), zaměřil se na ústavněprávní aspekty projednávané věci a shledal, že podaná ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z hlediska ústavněprávního je třeba v uvažovaném kontextu posoudit otázku, zda stěžovatel nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a oprávněnými osobami vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a pokud je nabyl, v jakém rozsahu. Zodpovězení této otázky se odvíjí od posouzení, zda předmětná dohoda o vydání věci je neplatná či nikoliv. Občanský zákoník, coby předpis práva jednoduchého (zákonného), dopadající na danou problematiku, přitom rozlišuje absolutní a relativní neplatnost právních úkonů. V případě absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák.
pro rozpor se zákonem je tato neplatnost založena takovou vadou právního úkonu, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (ex offo), aniž by musela být účastníkem namítána, a jež působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), čímž je dáno, že u takové vady nemůže dojít ani k následné konvalidaci. V tomto směru, když posuzovaly danou věc v souladu s uvedenými maximami, lze ztěží obecným soudům cokoliv vytknout. Co však v dané věci při svém rozhodování nevzaly podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně v úvahu, je dikce ust. § 41 obč. zák., dle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu, anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. S ohledem na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., stanovícího, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, je potom nutno mimo jiné přihlížet k účelu, jehož dosažení smluvní strany při projevu souhlasné, vzájemně adresované shodné vůle sledovaly, je-li tato vůle současně z tohoto písemného právního úkonu seznatelná a dovoditelná. Nadto je třeba zdůraznit, že ve světle smyslu a účelu restitučních předpisů, jejichž podstatou je zmírnění následků majetkových a některých jiných křivd vzniklých v rozhodném období, nelze výklad souvisejících právních norem provádět takovým (restriktivním) způsobem, jímž by byla osobám k restituci oprávněným způsobena další neodůvodněná křivda, a to v rozporu s logikou věci popírající obsahově materiální smysl dotčených předpisů. Pakliže tedy obecné soudy dospěly shodně k závěru, že v předmětné dohodě o vydání věci je jediné ujednání, jež se neskládá z více částí, které by mohly samostatně obstát, a tudíž je tato dohoda absolutně neplatná jako celek, nemohl Ústavní soud jejich závěrům přisvědčit. Nelze totiž přehlédnout, že pokud směřovala vůle účastníků dohody k vydání nemovitostí v plném rozsahu, byla v ní implicite, bez jakýchkoliv pochybností obsažena i vůle ohledně vydání ideální jedné poloviny těchže nemovitostí (každé z oprávněných osob ve vztahu k jedné ideální čtvrtině), a předmětná dohoda je tak absolutně neplatná pouze ve vztahu k jejich jedné ideální polovině, neboť nelze dovodit, a v daném případě to ani nebylo tvrzeno, že by částečná platnost dohody o vydání věci byla v rozporu s vůlí jejich účastníků (smluvních stran). Tento stav projednávaného případu, tj. platné vydání nemovitostí v takovém rozsahu, v jakém svědčilo právo podle § 3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. oprávněným osobám, obecné soudy nereflektovaly, a zatížily tak svá rozhodnutí vadou dosahující do ústavněprávní roviny. Nelze tak než uzavřít, že ve vztahu k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí bylo zasaženo do práva stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl.
11 odst. 1 Listiny,
neboť vlastnické právo v uvedeném rozsahu od oprávněných osob řádně nabyl (v tomto směru ohledně jeho převodu platí mutatis mutandis závěry již konstatované), když jim toto právo ze shora vyložených důvodů svědčilo. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, když důvody zrušení byly založeny již tímto rozhodnutím, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. srpna 2002