Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. I. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Petra Rezka 4, proti výzvě soudního exekutora JUDr. Milana Usnula ze dne 24. 10. 2006, čj. 098EX 150/06, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka dále uvedla, že proti usnesení soudu o nařízení exekuce podala odvolání, neboť měla za to, že výkon rozhodnutí neměl být nařízen, případně měl být odložen, protože proti pravomocnému rozsudku ve věci, který považovala za nezákonný, podala dovolání. Vyjádřila názor, že do právní moci usnesení o nařízení exekuce nebyl soudní exekutor oprávněn provádět úkony a vydávat opatření.
Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud je však toho názoru, že právo na spravedlivý proces (jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v civilních věcech zakotvené v čl.
36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) by bylo iluzorní, pokud by zákon umožňoval, aby konečné a závazné soudní rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany (kterou v daném případě stěžovatelka nepochybně není). Jinak řečeno, na výkon rozhodnutí musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny (z judikatury Evropského soudu pro lidská práva srov. např. rozsudek ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, 1997, § 40, stížnost č. 18357/91; http://cmiskp.echr.coe.int).
Před tím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda napadená výzva soudního exekutora může být schopným předmětem řízení o ústavní stížnosti, tj. zda ji lze ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, který by byl schopen porušení některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95 , Sb.n.u., sv. 4, str. 243).
Ústavní soud především zdůrazňuje, že část 1. výzvy nutno posoudit jako výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou stěžovatelce ukládá exekuční titul, s jejímž nesplněním nejsou spojeny jakékoliv zákonem předvídané sankce. Nejedná se tudíž o žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, opatření ani jiný zásah, schopný porušení některého ze základních práv či svobod. V této části je proto ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Část 2. výzvy je výzvou k prohlášení majetku povinného ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, jejíž nedodržení může být sankcionováno pořádkovou pokutou podle § 53 o.s.ř. Ústavní soud je toho názoru, že v této části se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci, nicméně takové, jež za daných okolností nebylo jakkoliv schopno zasáhnout některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Ohledně této části výzvy lze tudíž uzavřít, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Z výše uvedeného dále vyplývá, že předmětnou výzvou nedošlo a nemohlo dojít ani k jakémukoliv porušení článku 7 odst. 1 Listiny, zaručujícího nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a článku 10 Listiny, zaručujícího základní právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména, soukromého a rodinného života.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout zčásti podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu