Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KOPALEN, s. r. o., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Janem Kubálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 9 Afs 178/2022-31 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2022 č. j. 57 Af 2/2022-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (pozn. stěžovatelka na tomto místě nesprávně odkazuje na čl. 1 Úmluvy).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník platebním výměrem vyměřil stěžovatelce daň z nemovitých věcí za rok 2021 v celkové výši 19 576 Kč, která byla splatná ve dvou splátkách. O jejím nezaplacení vedlejší účastník stěžovatelku vyrozuměl a následně vystavil výkaz nedoplatků, který je exekučním titulem, a vydal exekuční příkaz, jenž nabyl právní moci dne 20. 10. 2021. Proti exekučnímu příkazu uplatnila stěžovatelka námitku, navrhla odklad exekuce a její zastavení, které vedlejší účastník třemi rozhodnutími ze dne 8. 12. 2021 zamítl.
3. Stěžovatelka u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") podala žalobu, jíž se domáhala zrušení výkazu nedoplatků, exekučního příkazu a všech tří rozhodnutí ze dne 8. 12. 2021, přičemž krajský soud poslední dvě rozhodnutí vyloučil k samostatnému přezkumu. Napadeným rozsudkem krajský soud odmítl žalobu proti výkazu nedoplatků, protože nejde o rozhodnutí podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a proti exekučnímu příkazu, neboť byla podána opožděně (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ohledně žaloby proti rozhodnutím uvedeným v I. výroku (II. výrok), zamítl žalobu proti rozhodnutí o námitkách (III. výrok), rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení ohledně této žaloby (IV. výrok) a nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů (V. výrok). K zamítnutí žaloby v odůvodnění zejména zdůraznil, že správní soud je vázán žalobními body, z nichž musí být patrno, proč považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné či nezákonné, avšak v tomto ohledu byly námitky stěžovatelky příliš obecné a postrádaly přesvědčivou argumentaci. Uvedl, že stěžovatelka nezpochybnila správnost exekučního titulu, ale pouze konstatovala, že výše daňového nedoplatku je nesprávná. Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud stěžovatelčinu námitku, že vedlejší účastník při vydání exekučního příkazu nezohlednil situaci kolem pandemie nemoci Covid-19, a nepřisvědčil námitce o způsobilosti provádění daňové exekuce založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován.
4. Výroky III. a IV. rozsudku krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Nejvyšší správní soud, po přezkoumání rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a zjištění, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že není důvodná, proto ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost je na samé hranici projednatelnosti, neboť neobsahuje jakoukoliv konkrétnější argumentaci; stěžovatelka v ní konkrétně nereaguje na důvody, na nichž založil své rozhodnutí krajský soud, a prakticky pouze opakuje velmi obecné žalobní námitky s dovětkem, že krajský soud se s nimi vypořádal nedostatečně.
Ze spisového materiálu si Nejvyšší správní soud ověřil, že příslušný výkaz nedoplatků obsahuje všechny zákonné náležitosti, a to včetně potvrzení o vykonatelnosti všech vykázaných nedoplatků. Namítala-li stěžovatelka, že vedlejší účastník jí znemožnil nakládat s finančními prostředky, a to i v časově předcházející věci týkající se naplnění eventuálních podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (čímž stěžovatelce odepřel finanční prostředky, kterými by mohla daňovou povinnost ohledně daně z nemovitých věcí uhradit), je v tomto rozsahu stížnostní argumentace nepřípustná, neboť takovou argumentaci stěžovatelka nevznesla ve správní žalobě před krajským soudem.
Poukazovala-li stěžovatelka i na jiné exekuční příkazy nebo postupy vedlejšího účastníka, kterými jí měla být znemožněna schopnost hradit své závazky, bylo to výhradně v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby. Vedle rozhodovacích důvodů Nejvyšší správní soud uvedl, že zákonnost jiné daňové exekuce či oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nebyly předmětem přezkumu v tomto řízení.
5. Podle stěžovatelky porušil vedlejší účastník zásadu přiměřenosti, zdrženlivosti a další základní zásady správy daní, když nesprávně posoudil naplnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v jím přijatých zdanitelných plněních (k této otázce stěžovatelka marně navrhovala výslech svědka, který nebyl proveden). Správní soudy se nezabývaly řádně skutečností, že správce daně dostatečně neposoudil finanční situaci stěžovatelky a svým postupem jí neumožnil, aby daň z nemovitých věcí dobrovolně uhradila. Na finanční situaci stěžovatelky měl správce daně nahlížet i vzhledem k pandemii onemocnění Covid-19, na což stěžovatelka poukazovala již v řízení, z něhož vzešel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2022 č. j. 1 Afs 233/2022-25.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu jako celek; vzhledem k tomu, že podala kasační stížnost jen proti jeho III. a IV. výroku, je ústavní stížnost proti I., II. a V. výroku rozsudku krajského soudu nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ve zbývající části je ústavní stížnost pro vyčerpání těchto prostředků přípustná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (správních) soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovou vadu Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
8. Stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti je pouze obecná a důsledně nereaguje na odůvodnění předchozích rozhodnutí soudů a správních orgánů, které se náležitě námitkami stěžovatelky zabývaly. Stěžovatelka dostatečně nespecifikuje konkrétní okolnosti, kterými by měly být porušeny principy daňové exekuce v její věci. Ústavní soud poukazuje na závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v napadeném rozsudku, že stěžovatelka ve své žalobě neuplatnila některé námitky (srov. stěžovatelkou tvrzený nárok na odpočet daně z přidané hodnoty).
Stěžovatelka tento závěr Nejvyššího správního soudu v ústavní stížnosti nerozporuje (pouze poukazuje v bodě 15. na neskončené řízení). Přitom řízení o ústavní stížnosti vychází mimo jiné ze zásady subsidiarity, který má nejen svůj aspekt procesní (tedy že stěžovatel musí - zjednodušeně řečeno - před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje), ale také aspekt materiální, že stěžovatel v uplatněných procesních prostředcích předestře svou argumentaci, s níž se musejí orgány veřejné moci náležitě vypořádat (neučiní-li tak, může jejich postup znamenat ústavněprávní diskrepanci).
9. V posuzované věci stěžovatelka podala k příslušnému krajskému soudu správní žalobu, neuplatnila v ní ale všechny své námitky, které pak předestřela až v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Za takové situace se jimi Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, což náležitě objasnil. V souladu s výše uvedenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti stěžovatelka nemůže očekávat, že by se takovou, ve správní žalobě řádně neuplatněnou, argumentací mohl zabývat Ústavní soud. Proto také v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Stěžovatelka rovněž nedostatečně reaguje na závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že některé její námitky s řízením vztahujícím se k dani z nemovitých věcí nesouvisí a stěžovatelka je může eventuálně uplatnit - při dodržení zákonem stanovených podmínek - v daňových řízeních týkajících se jejích jiných daňových povinností.
11. Neopodstatněný je také odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 233/2022, neboť podle Ústavního soudu jsou závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tímto odkazovaným rozsudkem souladné. Stěžovatelka konečně - jak již bylo naznačeno - ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje okolnosti, vážící se k její neblahé finanční situaci, údajně podpořené i pandemií koronaviru, které správce daně v její věci přehlédl nebo podcenil.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu