Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Procházky, zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Sokolská 490/31, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2025 č. j. 3 As 160/2024-30, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2024 č. j. 50 A 19/2023-75, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 140474/2023/KUSK a rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 27. prosince 2022 č. j. MUCE 223040/2022 OP, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského úřadu Černošice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na spravedlivý proces.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozhodnutím Městského úřadu Černošice (dále jen "městský úřad") byl stěžovatel uznán vinným, že spáchal dva přestupky podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), tím, že jako provozovatel motorového vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Řidič vozidla, jehož provozovatelem je stěžovatel a jehož totožnost nebyla městskému úřadu známa, opakovaně překročil na dálnici D0 nejvyšší dovolenou rychlost jízdy, a za tyto přestupky byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.
3. Rozhodnutí městského úřadu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Podle krajského soudu bylo rozhodnutí krajského úřadu přezkoumatelné a dále uvedl, že městský úřad učinil všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, a neshledal důvodnou ani žalobní námitku, že nebyl naplněn materiální znak přestupku. V posuzované věci stěžovatel naplnil veškeré znaky přestupku provozovatele vozidla, neboť nezajistil, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byla dodržena pravidla o nejvyšší dovolené rychlosti jízdy. Materiální znak tohoto přestupu je naplněn již vytvořením potenciálně nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům.
5. Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Rozsudek krajského soudu je podle Nejvyššího správního soudu řádně, srozumitelně a logicky odůvodněný, vychází z judikatury Nejvyššího správního soudu, která není rozporná a od níž není důvod se odklonit, a krajský soud v něm také podrobně reagoval na stěžovatelovy žalobní námitky. Nejvyšší správní soud nenalezl žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by se měl vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, neboť obdobnými případy se již opakovaně zabýval.
6. Podle stěžovatele odporuje závěr správních orgánů a správních soudů o tom, že v řízení o přestupku provozovatele vozidla se nemusí prokazovat materiální stránka přestupku řidiče, zákonu č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky"). Správní orgány ani správní soudy se materiální stránkou přestupku provozovatele vozidla nezabývaly, byť ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, např. rozsudku ze dne 14. 12. 2009 sp. zn. 5 As 104/2008, se materiální aspekt přestupku musí vždy prokazovat a nikdy pouze presumovat.
7. Zákon o odpovědnosti za přestupky ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny při rozhodování, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, vždy zkoumat také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního. Nejvyšší správní soud i krajský soud posuzovaly postavení pachatele přestupku rozdílně k prokazování materiálního znaku přestupku u řidiče vozidla a u provozovatele vozidla.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, jimiž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši, kterou lze považovat za bagatelní [srov. usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 534/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že tato skutečnost zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1129/23 ). V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k projednání neuvedl nic a není ani naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu (nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Tímto postupem Ústavního soudu nejsou dotčena práva stěžovatele na soudní ochranu (stěžovateli nebyl odepřen přezkum rozhodnutí ve věci správního trestání), protože obě instance správních soudů se dostatečně zabývaly skutkovým stavem a shledaly, že byl prokázán.
11. Pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud se ústavní konformitou § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, zabýval v nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16
(N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.), v němž dospěl k závěru, že tato právní úprava je ústavně souladná. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že provozovatel vozidla může být stíhán za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pouze v případě, že řidič vozidla nebyl na totožném skutkovém základě shledán vinným přestupkem podle stejného zákona. Takto vymezená subsidiarita obou správních deliktů umožňuje provozovateli vozidla vyhnout se stíhání tím, že správnímu orgánu poskytne důkazy potřebné ke stíhání pachatele přestupku řidiče.
Stěžovatel přitom svoje námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, a proto se Ústavní soud zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly, přičemž dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje tyto námitky za relevantní. Napadené usnesení nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
Uvedené platí i pro rozsudek krajského soudu, který Ústavní soud považuje také za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich aplikací dotčených ustanovení zákona o silničním provozu a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Nestačí však namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele, a to tím spíše, že právní úpravu, kterou stěžovatel považuje za nespravedlivou a nezákonnou, shledal Ústavní soud již dříve ústavně souladnou.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu