Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Starůstky, zastoupeného JUDr. Lukášem Michnou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Vojtěšská 212/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 33 Cdo 262/2023-834 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2022 č. j. 8 Co 204/2021-794, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Evy Janovské a Ing. Radima Janovského, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejších účastnících zaplacení 191 869,50 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny díla. Dílo fyzicky předal dne 27. 3. 2007, avšak pro obstrukce vedlejších účastníků nebyl podepsán protokol o předání. Okresní soud v Novém Jičíně žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejším účastníkům, aby zaplatili stěžovateli částku 173 519,90 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Dílo mělo v době jeho předávání jen drobné vady a nedodělky, které nebránily řádnému užívání díla.
Vedlejší účastníci dílo fakticky převzali. Krajský soud v Ostravě k odvolání vedlejších účastníků rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl i v části, kterou se domáhal zaplacení částky přiznané okresním soudem. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, věc však jinak právně posoudil. Strany si ujednaly, že dílo se považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí, a že k předání díla dojde podpisem protokolu oběma stranami. Podepsaný předávací protokol byl hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla.
Protože protokol oběma stranami podepsán nebyl, k předání díla nedošlo a nenastala splatnost ceny díla. Stěžovatel se tudíž nemůže domáhat doplatku ceny díla, ale pouze převzetí díla vedlejšími účastníky.
2. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Na otázkách stěžovatele (zda závazek zhotovitele provést dílo zaniká pro dodatečnou nemožnost plnění, nechá-li objednatel dílo dokončit třetí osobou, a zda se může zhotovitel domáhat převzetí díla při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části) rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. S právním posouzením krajského soudu se Nejvyšší soud ztotožnil. Dodal, že právu domáhat se převzetí díla nebrání, pokud dílo následně použil a změnil jiný zhotovitel, jelikož je možné dokazováním zjistit stav díla předcházející jeho změně.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud i Nejvyšší soud se opomněly zabývat tím, zda stěžovatelem tvrzené skutečnosti nelze posoudit podle jiné právní kvalifikace, která by žalobní nárok odůvodňovala. Pokud vedlejší účastníci od stěžovatele řádně provedené dílo nepřevzali, pak mu způsobili škodu tím, že mu znemožnili fakturovat cenu díla. Zároveň se vedlejší účastníci tímto jednáním bezdůvodně obohatili o obvyklou cenu díla. Skutečnosti odůvodňující tyto nároky uváděl stěžovatel již před obecnými soudy, které měly nárok překvalifikovat na nárok z náhrady škody nebo z bezdůvodného obohacení.
Řízení před obecnými soudy trvalo 14,5 let a až na jeho konci se stěžovatel dozvěděl, že měl namísto žaloby na zaplacení podat žalobu na nahrazení projevu vůle. Na právní vztah stěžovatele a vedlejších účastníků řízení se aplikují zásady podle nového občanského zákoníku (smlouvy mají být plněny, povinnost jednat poctivě, zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany). Obecné soudy měly přihlédnout k ústně nebo konkludentně sjednaným změnám smlouvy. Upření práva na odměnu stěžovateli neodpovídá spravedlivému uspořádání vzájemných vztahů stran.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud. Ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou a odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že stěžovatel se žalobou domáhal výhradně práva na doplacení ceny díla. Dovolací otázky, které stěžovatel označil za neřešené, Nejvyšší soud v minulosti řešil a krajský soud jeho judikaturu respektoval. Na dovolacích otázkách, které měl krajský soud vyřešit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Nejvyšší soud neměl důvod zabývat se tím, zda stěžovateli náleží nárok z jiného právního důvodu. Celkovou délku řízení nelze přičítat Nejvyššímu soudu. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí, ten na ně nijak nereagoval.
5. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel však materiálně nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, ústavní stížnost je proto nepřípustná. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se totiž uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17
(N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Ústavní soud se nemůže zabývat námitkami, s nimiž se obecné soudy nemohly vypořádat (usnesení ze dne 17. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 286/16 ).
6. Dovolání stěžovatel postavil na tom, že dílo nedokončil, neboť vedlejší účastníci nechali dílo dokončit jinou osobou. Z toho dovozoval, že jeho závazek zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění. S žalobou na nahrazení projevu vůle by proto nemohl být úspěšný a požadavek krajského soudu, aby takovou žalobu podal, je nesprávný. Krajský soud mu měl přiznat požadovaný nárok z titulu bezdůvodného obohacení nebo jako jiný nárok, který plyne ze zániku závazku.
7. Oproti tomu v ústavní stížnosti stěžovatel nyní tvrdí, že dílo řádně provedl, avšak vedlejší účastníci porušili svou povinnost dílo převzít. Z toho stěžovateli plyne nárok na náhradu škody, případně na bezdůvodné obohacení. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje dílo za řádně ukončené a neprosazuje již verzi, že závazek zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění. Je proto zřejmé, že stěžovatel přichází k Ústavnímu soudu s jinou skutkovou verzí a s jinými právními argumenty, než které uplatnil před Nejvyšším soudem. Nic mu přitom nebránilo s touto argumentací přijít nejpozději v dovolání. Stejně je tomu i v případě dalších námitek stěžovatele. Ústní nebo konkludentní změny smlouvy a nepřiměřenou délku řízení stěžovatel ve svém dovolání nikde nezmiňuje, byť mohl. Zpochybňuje-li nyní stěžovatel judikaturu Nejvyššího soudu k protokolárnímu převzetí díla, ve svém dovolání výslovně uvedl, že s touto judikaturou souhlasí (bod V dovolání stěžovatele).
8. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Zdeněk Kühn v. r. soudce zpravodaj