Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele M. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Novákem, se sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 7 To 110/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Podstatou předestřené ústavní stížnosti je posouzení možnosti aplikace dřívějšího právního předpisu, který obsahuje právní úpravu pro stěžovatele příznivější, na vykonávací řízení, vedené podle právního předpisu nového. Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě klíčové posouzení pojmu trestnosti. Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že "trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější".
Přičemž trestností se rozumí všechny podmínky, které jsou trestněprávně relevantní pro výrok o vině a o trestu. Otázka případného podmíněného propuštění tak nespadá pod pojem trestnosti, neboť v době posuzování okolností podmíněného propuštění je otázka viny a trestu již zodpovězena. Krajský soud tak zcela správně poukázal na skutečnost, že v předmětném případě nedochází ke změně podmínek trestnosti činu, ale jen ke změně podmínek pro podmíněné propuštění. Navíc podmíněné propuštění nelze vnímat jako institut nárokový a možnost zasažení do stěžovatelových základních práv nevyhověním návrhu na podmíněné propuštění je značně omezena.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu